IV.ÚS 3137/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3137/23 ze dne 12. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Ciznera a Gabriely Kopečné, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2096/2023-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 58 Co 56/2023-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. prosince 2022 č. j. 74 C 52/2022-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), po vedlejší účastnici zaplacení každému z nich částku 536 770 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o jejich restitučním nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 25 899 Kč s úrokem z prodlení (I. a III. výrok), v části, jíž se stěžovatelé domáhali na vedlejší účastnici zaplacení částky 510 871 Kč s úrokem z prodlení každému z nich, žalobu zamítl (II. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodnými, proto napadeným rozsudkem potvrdil výroky ve věci samé a změnil jen nákladové výroky ve výši náhrady (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění, shodně s obvodním soudem konstatoval, že řízení o restitučních nárocích stěžovatelů vedené před Státním pozemkovým úřadem - Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu (dále jen "pozemkový úřad") bylo nepřiměřeně dlouhé (trvalo přes 27 let), byť vzhledem k okolnostem, které oba soudy popsaly, je zároveň považovaly za složité. Při stanovení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soudy vyšly nejen z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale také z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž platí, že domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném, byť požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka věci zahájené pouze v části, v níž se žalobní žádání překrývá s nárokem uplatněným v řízení prvním. Tento závěr Nejvyššího soudu se uplatní i ve věci stěžovatelů, neboť účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty o výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden. Stěžovatelům přitom bylo v jiném soudním řízení přiznáno za nepřiměřenou délku restitučního řízení odškodnění ve výši 536 770 Kč s příslušenstvím. Proto obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelům přiznaly už jen rozdíl mezi výší odškodnění, které jim již bylo přiznáno, a odškodněním jimi nově požadovaným. O náhradě nákladů řízení oba soudy rozhodly v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož v případech, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, se má vycházet z náhradní tarifní hodnoty 50 000 Kč určené právním předpisem jako tarifní hodnota pro věci týkajících se mimo jiné osobnostních práv; v daném typu řízení o odškodnění za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí jde ve svém důsledku o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených osob v širším slova smyslu. 4. Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu (výslovně proti I. výroku) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud jeho nepřípustností, neboť stěžovateli nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a městský soud se od judikatury Nejvyššího oudu při jejich řešení neodchýlil, proto není žádného důvodu tyto otázky nyní posoudit odchylně od ustálené rozhodovací praxe. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud soudy nižších stupňů považovaly správní řízení zahájené výzvou stěžovatelů u pozemkového úřadu za jedno řízení, nikoliv za několik řízení vedených souběžně o každé stěžovateli nárokované věci, postupovaly správně. Skutečnost, že stěžovatelé žádali výzvou o vydání vícero nemovitých věcí, není podle Nejvyššího soudu v tomto případě právně významná. Vydáním rozhodnutí o některé z požadovaných nemovitých věcí se totiž pouze zúžil doposud nevypořádaný restituční nárok stěžovatelů. Zvolil-li pozemkový úřad při postupném uspokojování restitučního nároku stěžovatelů cestu vydání vícero rozhodnutí, činil tak toliko z důvodů procesní vhodnosti odvíjející se od potřeby prověřit, zda naturální restituci vydávaného pozemku nebrání nějaká zákonná překážka. Nejistotu o výsledku restitučního řízení, umocněnou jeho nepřiměřenou délkou, je tak nutno posuzovat k restitučnímu řízení jako celku. Tím není zpochybněno, že také v restitučním řízení je třeba respektovat právo na projednání věci v přiměřené době, resp. právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a právo na soudní ochranu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Podle stěžovatelů neexistuje důvod, proč by měla být jednotlivá rozhodnutí pozemkového úřadu vyňata z práva na náhradu za průtahy v řízení, resp. neexistuje důvod, proč by odškodnění za průtahy v řízení jim nemělo být přiznáno vůči každému jednotlivému rozhodnutí pozemkového úřadu. Opačný postup stěžovatelé považují za ztělesnění nerovnosti účastníka právních vztahů - jedince vůči státu. Stěžovatelé svůj nárok za nepřiměřeně dlouhé řízení uplatňovali vůči rozhodnutím pozemkového úřadu ohledně různých nemovitých věcí, proto na jejich věc stěžovatelů nelze aplikovat závěry usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4020/2014. Opačný postup odporuje stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, respektive tomu, že každým rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodováno o občanských právech stěžovatelů, a proto každé takové dílčí rozhodnutí musí podléhat čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jejich interpretace je podpořena i tím, že vůči každému jednotlivému rozhodnutí pozemkového úřadu mohou samostatně podávat opravné prostředky. Ostatně kdyby se domáhali odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodů zrušení každého jednotlivého rozhodnutí, muselo by jim být přiznáno odškodnění vůči každému takovému rozhodnutí. 6. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že při určení náhrady nákladů řízení obecné soudy vycházely z náhradní tarifní hodnoty určené právním předpisem pro spory týkající se osobnostních práv. V jejich věci totiž o žádná osobnostní práva ve skutečnosti nejde, naopak jde o právo na spravedlivý proces, resp. o právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána r