IV.ÚS 3138/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3138/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SK PROFESSIONAL spol. s r. o., sídlem Jateční 1434/9, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 27 Co 158/2021-184, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Simony Stojecové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 20 C 31/2020 se podává, že výše označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") podle § 222a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 1. 4. 2021 č. j. 20 C 31/2020-127 (jímž bylo vedlejší účastnici uloženo vydat stěžovatelce osobní motorové vozidlo Škoda Octavia combi a zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 24 728 Kč) a řízení zastavil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před odvolacím soudem (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tím, že k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby, tedy ze stěžovatelčiny viny, a že na straně jedné větší část předmětu řízení odpadla z důvodu svémocné ochrany práva odnětím vozidla stěžovatelkou, což nelze přičítat vedlejší účastnici (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), na straně druhé že klíče od vozidla a osvědčení o technické způsobilosti, jež jsou nutné k provozu, vydala vedlejší účastnice po odnětí vozidla dobrovolně, čímž fakticky splnila to, co bylo předmětem žaloby. Krajský soud současně přihlédl k okolnostem případu, jak je podrobně popsal okresní soud (rozvodová situace mezi jednatelem stěžovatelky a vedlejší účastnicí, způsob pořízení vozidla, kdy vedlejší účastnice měla přispět na akontaci); na rozdíl od okresního soudu tyto okolnosti krajský soud považoval za výjimečné, odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř., s tím, že v řízení před ním nemohou podobné "vyřizování účtů" a vzájemné schválnosti obstát. II. Stěžovatelčina argumentace 3. Stěžovatelka namítá, že se cítí být "trestána" za to, že její jednatel nereflektoval snahu krajského soudu o smírné řešení věci; trest měl spočívat v tom, že uvedený soud nepřistoupil na jí navrhovanou změnu žaloby a neuznal její nárok na náhradu nákladů řízení. Ve skutečnosti šlo o tlak na ni, aby ustoupila od svých oprávněných nároků. Takový postup stěžovatelka považuje za nespravedlivý, přičemž upozorňuje, že právní zástupce vedlejší účastnice s ní nekomunikoval, ačkoliv vedlejší účastnice protiprávně zadržovala její motorové vozidlo. Nesouhlasí s tím, že krajský soud zajištění vozidla označil za svémocnou ochranu, přičemž tvrdí, že šlo o právním řádem aprobovanou svépomoc, a dodává, že s vozidlem nenakládala, pouze zajistila jeho bezpečné umístění. Vydáním klíčů od vozidla a osvědčení o jeho technické způsobilosti, k němuž vedlejší účastnice přistoupila až v odvolacím řízení, ač tak mohla učinit již dříve, uznala oprávněnost jejích nároků, snahu o smírné řešení však neprojevila. 4. Úvahy krajského soudu stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné, resp. za nepředvídatelné či extrémní, a to proto, že uvedený soud nevysvětlil, z jakého důvodu nelze na věc aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. V této souvislosti namítá, že ke zpětvzetí žaloby došlo výhradně z důvodů na straně vedlejší účastnice, která svým jednáním vyvolala nutnost podání žaloby. Podle stěžovatelky nejsou přiléhavé ani úvahy krajského soudu o okolnostech týkajících se rozvodové situace mezi jejím jednatelem a vedlejší účastnicí, neboť fakticky nejde o spor (teď již) bývalých manželů. Odůvodnění napadeného usnesení z hlediska § 150 o. s. ř. stěžovatelka považuje za nedostatečné, a samotné rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Současně vytýká krajskému soudu, že měl-li v úmyslu použít moderační právo, měl jí dát možnost se k takovému záměru vyjádřit, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok II napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá, že napadený výrok je tzv. nepřezkoumatelný, z obsahového hlediska však jde o polemiku s interpretací krajského soudu § 146 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 150 o. s. ř. a s aplikací těchto ustanovení na posuzovanou věc. Ústavní soud připomíná, že zásady uvedené v bodě 6 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je zásadně v kognici obecných soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě. 8. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu. 9. Pochybení takové povahy Ústavní soud nezjistil. Jak patrno z napadeného usnesení, krajský soud postavil své rozhodnutí na dvou relativně samostatných důvodech. 10. První měl spočívat v tom, že obě účastnice z procesního hlediska zavinily zastavení řízení, vedlejší účastnice nedostála povinnosti vydat klíče od vozidla a osvědčení o jeho technickém stavu, a stěžovatelka tím, když se ho zmocnila svémocí. Stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o dovolenou svépomoc, nicméně to nic nemění na tom, že v důsledku takového jednání bylo nutno řízení zasta