IV.ÚS 3139/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3139/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2023 č. j. 22 Cdo 2368/2022-372, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. března 2022 č. j. 83 Co 159/2021-339 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. května 2020 č. j. 13 C 259/2008-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Jany Palové a Libora Miloty, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 259/2008 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2018 č. j. 13 C 259/2008-178 uložil stěžovateli vyklidit pozemek parc. č. X1, k. ú. T., tak, že z něj vyklidí fotbalové branky, a pozemek parc. č. X2, k. ú. T., tak, že z něj vyklidí plot, který jej ohraničuje, a oba vyklizené pozemky předá vedlejším účastníkům (oba pozemky dále jen "pozemky"). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 83 Co 212/2018-207 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že okresní soud nesprávným způsobem vedl vedlejší účastníky ke změně petitu (k doplnění petitu o specifikaci movitých věcí, které by měly být vyklizením odstraněny), věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ačkoli s ohledem na skutečnost, že k tvrzenému zásahu dochází i po dni 31. 12. 2013, použije se při posuzování žalobou uplatněných nároků zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nesprávně řešil otázku aktivní legitimace vedlejších účastníků k podání vindikační žaloby (nevypořádal se dostatečně s námitkami stěžovatele zpochybňující vlastnické právo vedlejších účastníků k pozemkům). 3. Napadeným rozsudkem okresní soud stěžovateli uložil vyklidit pozemky a vyklizené je předat vedlejším účastníkům (výrok I) a nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (výrok II). 4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1993 koupil pozemek parc. č. st. X3 s budovou č. p. X4, k. ú. T., který je k pozemkům přilehlý. Stěžovatel v přesvědčení, že nabyl i pozemky, tyto užíval tak, že prováděl jejich údržbu, terénní úpravy, vysazoval stromy a okrasné keře. Později po neúspěšných jednáních s vedlejšími účastníky o prodeji pozemků stěžovateli a vznesení požadavku vedlejších účastníků na odstranění stavby septiku z pozemku parc. č. X1, stěžovatel s tvrzením o přesvědčení v řádnou koupi pozemků a o jejich dlouhodobém užívaní podal dne 23. 3. 2007 a 2. 4. 2007 proti vedlejším účastníkům u okresního soudu dvě žaloby na určení vlastnictví k pozemkům, které byly zamítnuty rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 6. 2008 č. j. 10 C 64/2007-196, potvrzeným rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2009 č. j. 29 Co 779/2008-241, s odůvodněním, že stěžovatel není vlastníkem těchto pozemků, neboť je nenabyl koupí ani vydržením. 5. Pozemky byly (spolu s dalšími) rozhodnutím Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 1994 č. j. poz/5643/1121/94 podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, státem vydány Janu Kašparovi. Jan Kašpar zemřel dne 18. 6. 1994, ještě před uplynutím třicetidenní lhůty k podání opravného prostředku proti uvedenému rozhodnutí doručenému dne 3. 6. 1994, a protože rozhodnutí nebylo doručeno dědicům Jana Kašpara, nenabylo právní moci. Doložka právní moci však byla na rozhodnutí vyznačena ke dni 8. 7. 1994 a na základě toho došlo k zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí ve prospěch Jana Kašpara. Pozemky byly okresním soudem při projednání dědictví po Janu Kašparovi zahrnuty do aktiv dědictví. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 4. 1996 č. j. D 591/94-26 (dále jen "usnesení o dědictví") byla schválena dohoda vedlejších účastníků, podle které nabyli pozemky do spoluvlastnictví rovným dílem. Uvedené usnesení, které nabylo právní moci dne 4. 5. 1996, se stalo podkladem pro zápis spoluvlastnictví vedlejších účastníků v katastru nemovitostí. 6. V napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že vedlejší účastníci se podle § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. stali počínaje dnem 4. 5. 1996, kdy nabylo právní moci usnesení o dědictví po Janu Kašparovi, oprávněnými držiteli předmětných pozemků. Vedlejší účastníci byli s přihlédnutím k rozhodnutí pozemkového úřadu v dobré víře, že vlastníkem pozemků byl Jan Kašpar, a s ohledem na usnesení o dědictví byli v dobré víře, že pozemky nabyli do spoluvlastnictví děděním. Současně podle okresního soudu prodej části pozemků v roce 2001 a jednání se stěžovatelem o prodeji pozemků prokazuje, že vedlejší účastníci s pozemky jako s vlastními rovněž nakládali. Uplynutím deseti let ke dni 4. 5. 2006 se proto stali vedlejší účastníci v souladu s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. na základě vydržení vlastníky předmětných pozemků. Stěžovatel podle okresního soudu i v současnosti do vlastnického práva vedlejších účastníků zasahuje bezdůvodným užíváním pozemků, proto bylo žalobě vyhověno. 7. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej jen ve výroku II o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud neměl pochyb o tom, že se vedlejší účastníci chovali po rozhodnutí o dědictví po Janu Kašparovi jako vlastníci pozemků. Po celou dobu (tj. od roku 1996) přitom nebylo Českou republikou, jako předchozího vlastníka pozemků, nijak vlastnictví vedlejších účastníků zpochybňováno nebo rušeno. Rušení držby třetí osobou (stěžovatelem) nemá přitom na nerušené ovládání pozemků oprávněnými držiteli vliv. Krajský soud se proto ztotožnil s okresním soudem, že vedlejší účastníci nabyli spoluvlastnictví k předmětným pozemkům vydržením uplynutím deseti let ode dne 4. 5. 1996, tj. k datu 4. 5. 2006. 8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že odvolací soud se při řešení v dovolání stěžovatelem vznesené otázky (nesprávného právního posouzení počátku běhu vydržecí doby) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani od stěžovatelem uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 875/14 (N 58/81 SbNU 37); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastníci nabyli spoluvlastnictví k pozemkům vydržením uplynutím deseti let od právní moci usnesení o dědictví. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. US 875/14, podle něhož vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby. Svůj závěr krajský soud také řádně neodůvodnil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, podle kterého je posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem, a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu. Stěžovatel zpochybňuje dobrou víru vedlejších účastníků (po celou dobu deseti let) a tvrdí, že první jejich doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat výkon tzv. právního panství, se stal až v průběhu roku 1999. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo zasláno vyjádření vedlejších účastníků k dovolání, čímž bylo zasaženo do jeho práva mít možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí