IV.ÚS 3140/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3140/11 ze dne 21. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2011 č. j. 1 As 70/2011-74 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. dubna 2011 č. j. 52 A 57/2010-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu 1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. října 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodů porušení svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 21. června 2010 č. j. KrÚ-20464/47/2010/OMSŘ/Dr bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Jablonné nad Orlicí (dále jen "stavební úřad") ze dne 21. ledna 2010 č. j. VÝST/0211/2010/Se, jímž bylo podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeno stěžovateli úplné odstranění stavby zahradního domku umístěného na pozemku p. č. 152/3 v k. ú. Verměřovice. Zároveň jím byly určeny podmínky, za kterých měla být předmětná stavba odstraněna. 3. Důvody nařízení odstranění této stavby spatřoval stavební úřad ve stručnosti v tom, že ji stěžovatel zbudoval na svém pozemku bez stavebního povolení. Stěžovatel ohlásil v říjnu 2002 na příslušném obecním úřadu svůj záměr provést udržovací práce na dosavadní stavbě garáže, k čemuž následně obdržel sdělení, podle něhož tento úřad nemá proti provedení těchto prací žádné námitky. Jak ale stavební úřad zjistil při následném šetření po jejich provedení, místo udržovacích prací došlo k odstranění původní stavby a jejímu následnému novému zbudování, ačkoliv k tomu již bylo nezbytné vydání stavebního povolení. K následné žádosti stěžovatele o dodatečné povolení stavby stavební úřad zjistil, že pro něj nejsou splněny podmínky. Stavba je totiž umístěna v ochranném pásmu nadzemního vedení, jež podle § 46 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, tvoří v konkrétním případě, tj. u napětí nad 1 kV a do 35 kV pro vodiče bez izolace, souvislý prostor vymezený svislými rovinami vedenými po obou stranách vedení ve vodorovné vzdálenosti měřené kolmo na vedení, která činí od krajního vodiče vedení na obě jeho strany 7 m. Ve smyslu § 46 odst. 8 písm. a) energetického zákona proto zřízení stavby (a tedy i dodatečné povolení) vyžadovalo souhlas společnosti ČEZ Distribuce, a. s. jako vlastníka uvedeného nadzemního vedení. Poněvadž však tato společnost s umístěním stavby zahradního domku v ochranném pásmu výslovně nesouhlasila, nemohl ani stěžovatel doložit stavebnímu úřadu její souhlas, čímž pro její dodatečné povolení nesplnil podmínky. 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. dubna 2011 č. j. 52 A 57/2010-39 zamítl. Rozsudkem ze dne 14. července 2011 č. j. 1 As 70/2011-74 následně Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí. 5. Ústavní stížnost směřuje proti oběma uvedeným rozsudkům, přičemž její podstatou jsou následující námitky. Stěžovatel v první řadě nesouhlasí se závěrem o absenci souhlasu ve smyslu § 46 odst. 8 energetického zákona, k čemuž dodává, že i kdyby tomu tak bylo, není důvodné nařizovat odstranění stavby a zasahovat tak do jeho vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu, jenž byl v řízení zjištěn pouze jako "výkon správy v energetickém odvětví". Podle jeho názoru měly dát obecné soudy přednost jeho vlastnickému právu před tímto veřejným zájmem, a to zvlášť za situace, kdy společnost ČEZ Distribuce, a.s. ve svém stanovisku žádný důvod svého nesouhlasu neuvedla a všechny ostatní podmínky pro dodatečné povolení stavby byly splněny. Nebylo přitom jeho povinností žádat o výjimku podle § 46 odst. 11 energetického zákona, nýbrž uvedená společnost měla na základě jeho žádosti udělit souhlas s realizací stavby a podle uvedeného ustanovení pro ni stanovit podmínky. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že pokud měl žádat o příslušné stavební povolení za situace, kdy příslušný obecní úřad vyslovil svůj souhlas s realizací stavby podle jeho oznámení, pak v jeho věci došlo ze strany tohoto obecního úřadu k pochybení, jež nemůže jít k jeho tíži. V důsledku napadených rozsudků došlo k odnětí jeho vlastnického práva. 6. V řízení došlo rovněž k průtahům, jež byly způsobeny mj. tím, že věc již byla jednou soudně rozhodována. Nařízení odstranění stavby po deseti letech, z nichž osm trvalo řízení, proto stěžovatel vnímá jako opožděné rozhodnutí, na které je možno aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). K těmto průtahům je tak třeba přihlédnout, přičemž je zřejmé, že stěžovatelovu nemajetkovou újmu lze v tuto chvíli stále saturovat právě v proběhnuvším řízení, a to upřednostněním jeho vlastnického práva. 7. Správní orgány dále nevzaly zřetel na výjimku uvedenou v § 137a stavebního zákona a tento argument odmítly rovněž soudy, a to čistě z formálních důvodů, konkrétně z důvodu opožděnosti argumentace. Stěžovatel byl přitom v létě 2002 postižen přívalovými dešti a předmětné stavební práce byly úplnou renovací těmito dešti poničené stavby. 8. Poslední námitka stěžovatele se týká pochybení, kterého se měl dopustit stavební úřad tím, že rozhodnutí o odstranění stavby nedoručil jeho právnímu zástupci, advokátu Mgr. Michalu Kojanovi, který stěžovatele zastupoval na základě časově neomezené plné moci ze dne 26. února 2007. Obecné soudy měly za to, že toto zmocnění zaniklo udělením pozdějších plných mocí společnosti FALCON CITY s.r.o. a J. A. Tento závěr je však vadný. V době udělení plné moci Mgr. Kojanovi probíhalo řízení pouze o odstranění stavby, přičemž tuto plnou moc stěžovatel nikdy neodvolal. Stěžovatel pouze udělil další, ovšem zúženou a speciální plnou moc pro řízení o dodatečném povolení stavby, které však představovalo "relativně samostatnou" podmnožinu řízení o odstranění stavby, nebo jej dokonce bylo možné považovat za řízení sui generis. Vzhledem k tomu, že tato řízení jsou sice částečně propojena, nicméně z podstaty věci vyžadují jiné odborné znalosti zmocnitele, je zákonný zákaz dvojího zastoupení nedůvodný a nadbytečně omezující. Tento nedostatek zákonné úpravy lze přitom podle názoru stěžovatele překlenout ústavně konformním výkladem, aniž by bylo třeba přistupovat ke zrušení § 33 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatel proto konstatuje, že závěr obecných soudů, podle něhož novější zastoupení ruší automaticky zastoupení starší, nemá oporu v zákonné úpravě. Zároveň dodává, že jím vystavené speciální plné moci byly časově omezené, přičemž zastoupení na základě druhé z nich skončilo před doručováním rozhodnutí o odstranění stavby, a tedy v době tohoto doručování mohlo platit již jen zastoupení na základě nejstarší plné moci, která časově omezená nebyla. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 52 A 57/2010, s nímž korespondují výše uvedená skutková zjištění, a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 52 poukázal na to, že ústavní stížnost se obsahově z velké části shoduje s námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. Odkázal proto zejména na odůvodnění svého rozsudku. Dále zdůraznil, že podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vykonal-li v daném případě stěžovatel své vlastnické právo v rozporu s § 46 odst. 8 energetického zákona, tedy umístil-li stavbu bez souhlasu vlastníka nadzemního vedení v ochranném pásmu tohoto vedení, ocitl se takovým jednáním v kolizi se zmíněnými zákazy obsaženými v čl. 11 odst. 3 Listiny. Co se týče námitky,