IV.ÚS 3141/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3141/19 ze dne 9. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 3 Tdo 621/2019-909, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018 č. j. 5 To 70/2018-864 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. prosince 2017 č. j. 2 T 117/2015-778, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Těch se měl dle rozsudku dopustit, stručně řečeno, tak, že v roce 2010 jako učitel na základní škole ve sborovně posadil svoji žákyni (dále jen "poškozená") na židli a následně ji položil na podlahu, přičemž s poškozenou vykonal pohlavní styk, dále v šatně tělocvičny vsouval poškozené prst do jejího přirození a v kabinetě zeměpisu poškozená stěžovateli na jeho žádost třela jeho pohlavní úd. Konečně v přesně nezjištěné době na přelomu roků 2010 a 2011 v kabinetě nabídl poškozené 100 Kč za provedení orálního sexu, přičemž poškozená si částku vzala, avšak k sexuální aktivitě nedošlo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost potvrdilo znalecké zkoumání a nepřímo i řada dalších svědeckých výpovědí, prokazujících jednak to, že stěžovatelka se o incidentech svěřovala několika lidem již v minulosti, a dále to, že přinejmenším nevhodné vztahy udržoval stěžovatel s několika dalšími žačkami školy. 3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání pouze dvou výše popsaných skutků (vynechal tedy skutky odehrávající se v šatně tělocvičny a kabinetě zeměpisu). K této změně přistoupil proto, že toto jednání nebylo obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohla tedy pro něj být podána obžaloba. Za jednání, kterého se stěžovatel dopustil, mu krajský soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu pedagogické práce s osobami mladšími 18 let, na dobu 3 let. Poškozenou krajský soud odkázal s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Při hodnocení důkazů stran stěžovatelovy viny se odvolací soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Jako nedůvodnou zamítl námitku porušení práva na zákonného soudce. Krajský soud zjistil, že věc byla na okresním soudu nejprve přidělena soudci Novákovi, avšak v důsledku jeho trestního stíhání byla jeho funkce soudce pozastavena. Nerozhodnuté věci uvedeného soudce byly tedy rozděleny mezi všechny ostatní soudce trestního úseku, přičemž stěžovatelova věc byla přidělena soudkyni Veselé. Takový postup je dle krajského soudu v souladu s právními předpisy, neboť nebyl důsledkem odůvodněné nepřítomnosti soudce (v takové situaci má soudce stanoveného náhradníka), nýbrž úplného neobsazení příslušného senátu. 4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací krajského soudu ohledně dodržení principů práva na zákonného soudce. V situaci nedostatečného obsazení senátu 2 T okresního soudu bylo zcela namístě a souladné s právními předpisy a rozvrhem práce rozdělit nerozhodnuté věci mezi ostatní soudce trestního úseku. Ve zbytku pak stěžovatelovy námitky představovaly polemiku se závěry soudů nižších stupňů, v jejichž hodnocení Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní rozpor. Stěžovatelova vina vyplývá z celé řady důkazů, přímou výpovědí poškozené počínaje a obsáhlými výpověďmi a listinnými důkazy konče. Všechny námitky obhajoby soudy vyvrátily. Konečně soudy žádné důkazy tzv. neopomenuly, neboť se se všemi důkazními návrhy explicitně vypořádaly. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel především namítá porušení práva na zákonného soudce. Podle rozvrhu práce okresního soudu byla věc přidělena soudci Novákovi a zastupovat jej měla soudkyně Chalupová. V roce 2016 došlo k dočasnému pozastavení výkonu funkce soudce Nováka a stěžovatelova trestní věc byla přidělena soudkyni Veselé s odkazem na zájem rovnoměrného vytížení všech soudců trestního úseku. Takové porušení rozvrhu práce je však dle stěžovatele nepřípustné. Rozvrh práce neupravoval žádný transparentní postup pro takovou situaci. Zejména není zřejmé, z jakého důvodu věc nerozhodovala zastupující soudkyně. Způsob rozdělování věcí podle rozvrhu práce není dle stěžovatele způsobilý zabránit účelovému obsazení soudu. 6. Stěžovatel dále namítá účelovost hodnocení důležitých důkazů. Přestože z výpovědi údajné poškozené a dalších důkazů vyplývá, že k stíhanému jednání mělo dojít 14. 12. 2010, zvolily orgány činné v trestním řízení jako datum jednání neurčité období od 1. 11. 2010 do 15. 12. 2010, neboť stěžovatel má na den 14. 12. 2010 alibi. Soudy tak výpověď, jinak údajně věrohodné poškozené, nepřípustně "rozvolňují", případně nepřípustně fabulují. Listinné důkazy pak rovněž znevěrohodňují výpověď poškozené. Rozporné jsou pak i nepřímé svědecké výpovědi osob, jimž se poškozená údajně svěřila. Jde-li o druhý skutek, tak k tomu orgány činné v trestním řízení nezjistily vůbec nic, kromě osamocené výpovědi poškozené, údajně podporované znaleckým posudkem z oblasti psychologie. Později však vyplynulo, že znalec měl neúplné informace (ohledně dřívějšího chování poškozené), což muselo výsledky znaleckého zkoumání nutně ovlivnit. Vzhledem k zachycení výpovědi pak ani znalec nemohl posoudit, zda poškozená vypovídala spontánně či nikoliv, a jaké jí byly kladeny otázky. Vzhledem k tomu, že znalec shledal možný vliv partnera poškozené na její chování, a dále k tomu, že tento partner byl pravomocně odsouzen za vydírání stěžovatele, měly soudy věrohodnost výpovědi poškozené podrobit zevrubnému zkoumání, což však neučinily. Orgány činné v trestním řízení tedy neposkytly znalci spis celý, a přesto jeho posudek považují za stěžejní důkaz o vině stěžovatele. Kupříkladu nebylo znalci známo, že podle lékařské dokumentace a výpovědí jejích známých je poškozená hodnocena jako osoba labilní (dávno před údajnou trestnou činností). Znalec nad tato pochybení vyslovil ve svém posudku fakticky závěr o stěžovatelově vině. Bylo tedy namístě zpracovat revizní znalecký posudek. To však soudy neučinily a shledaly tak stěžovatele vinného za nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Fakticky se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, s níž se nicméně soudy nevypořádaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížn