IV.ÚS 3141/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3141/22 ze dne 10. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pipreka, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022 č. j. 25 Cdo 1918/2021-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 54 Co 315/2020-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2020 č. j. 30 C 67/2017-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 025 132 Kč s příslušenstvím, a stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč. Důvodem zamítnutí žaloby byla absence pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Dospěl totiž k závěru, že dovolání není přípustné, dílem podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dílem podle § 237 o. s. ř., a jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že žalobu podal dne 7. 6. 2017, dne 10. 10. 2018 navrhl záměnu účastníků na straně žalované podle § 92 odst. 2 o. s. ř., čímž chtěl dosáhnout toho, aby namísto vedlejší účastnice, která - jak prý posléze zjistil - byla škodním zástupcem pojistitelky - polské pojišťovny PZU-Powsechny zaklad ubezpieczen SA, avšak vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice se záměnou nesouhlasila, obvodní soud tento návrh zamítl, a dne 19. 11. 2019, kdy ještě nebyl nárok promlčen, podal návrh na přistoupení uvedené polské pojišťovny na žalovanou stranu podle § 92 odst. 1 o. s. ř., i ten však obvodní soud na jednání dne 19. 5. 2020 usnesením č. j. 30 C 67/2017-43 zamítl. Posléze obvodní soud zamítl i žalobu, a to aniž by ve věci provedl dokazování. 6. Podle stěžovatelova názoru obvodní soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou sám odkázal (usnesení ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1421/2005), přičemž porušil jeho ústavně zaručená základní práva, jak jsou uvedena shora. K takovému postupu prý neměl žádný důvod, naopak po přistoupení účastníka mohl žalobu projednat, částečně či zcela jí vyhovět a vůči některé ze žalovaných ji zamítnout. 7. Stěžovatel dále poukazuje na průtahy řízení, kdy dne 7. 5. 2018 podal návrh na určení lhůty, protože od podání žaloby uplynulo již 11 měsíců a on ani neobdržel vyjádření vedlejší účastnice, načež obvodní soud nařídil jednání na 12. 7. 2018 a dne 15. 6. 2018 mu zaslal vyjádření. Po podání návrhu na přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř. jej obvodní soud usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. 30 C 67/2017-39 vyzval k odstranění vad, a to s nesrozumitelným a zmatečným odůvodněním i poučením o opravném prostředku, přičemž jen "natahoval čas", aby mohl rozhodnout až poté, kdy nebude možné podat novou žalobu z důvodu promlčení. Přesto (stěžovatel) na tuto výzvu reagoval a své podání upřesnil. Jednání obvodní soud nařídil na 19. 5. 2020 a na něm návrh na přistoupení účastníka do řízení zamítl, samotnou žalobu pak zamítl dne 25. 6. 2020, tj. až po třech letech od jejího podání. Tento postup a průtahy byly podle stěžovatele vedeny úmyslem nepovolit záměnu účastníků ani přistoupení dalšího účastníka a vydat rozsudek až v době, kdy již nebude možno podat žalobu proti polské pojišťovně z důvodu promlčení. 8. Po Ústavním soudu stěžovatel požaduje, aby napadená soudní rozhodnutí zrušil a obvodní soud "zavázal" připustit přistoupení účastníka na stranu žalované, jak v řízení navrhoval, a v případě, že bude dokazováním zjištěna jeho pasivní legitimace, aby věc projednal, provedl dokazování a rozhodl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu (a obvodního soudu) v části, ve které Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. co do nároku na náhradu škody na věcech, cestovném a doplatku za léky, neboť jejich výše nepřesáhla částku 50 000 Kč), jde o opožděný návrh, neboť v tomto případě nebylo přípustné, a proto nepředstavovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3, resp. odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který by měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání. K tomuto doručení došlo dne 18. 1. 2021, ústavní stížnost však byla podána až dne 14. 11. 2022. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obvodnímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na přistoupení dalšího účastníka, tj. výše označené polské pojišťovny, do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., když předtím nevyhověl jeho návrhu na záměnu žalované, podle kterého měla z řízení vystoupit vedlejší účastnice a na její místo vstoupit polská pojišťovna (§ 92 odst. 2 o. s. ř.), přičemž se domáhá zrušení rozhodnutí ve věci samé s tím, že Ústavní soud má "zavázat" obvodní soud mj. k tomu, aby připustil přistoupení tohoto účastníka. 13. Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury procesní postup soudu nemůže být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, ledaže by případnou neústavnost nebylo možné napravit jinak, např. zrušením soudního rozhodnutí, jehož vydáním bylo příslušné řízení (či jeho relativně samostatná část) završeno [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nicméně vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, a tudíž je namístě postup předpokládaný v § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, chápe Ústavní soud posledně uvedený požadavek tak, že v