IV.ÚS 3143/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3143/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Korbáše, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 2214/2021-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 28 Co 290/2020-237 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2019 č. j. 41 C 239/2018-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 C 239/2018 se podává, že stěžovatel mezi lety 1997 až 1999 vložil na účet družstva Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo (dále jen "družstvo ČNZ") peněžní prostředky zejména jako termínované vklady. Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") rozhodnutím ze dne 25. 3. 1999 uvalil na družstvo ČNZ nucenou správu. Stěžovatel dne 30. 4. 1999 požádal nuceného správce o předčasné ukončení termínovaných vkladů a vyplacení částek na účtech. Dne 13. 5. 1999 byly vklady stěžovatele předčasně zrušeny a dne 20. 5. 1999 se stěžovatel u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") po družstvu ČNZ domáhal zaplacení 435 854 Kč s příslušenstvím jako vrácení vložených peněžních prostředků. Nucený správce dne 20. 9. 1999 rozhodl o "uhrazovací povinnosti" stěžovatele vůči družstvu ČNZ ve výši 181 717 Kč a danou částku z účtu stěžovatele odečetl. Dne 25. 7. 2001 byl na družstvo ČNZ prohlášen konkurs, který byl zrušen ke dni 25. 11. 2017 po splnění rozvrhového usnesení; po dobu konkursního řízení bylo řízení o žalobě stěžovatele ze dne 20. 5. 1999 přerušeno. Uvedená pohledávka stěžovatele byla v konkursním řízení uspokojena částečně, co do částky 785 Kč. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 37 C 149/99-738 uložil družstvu ČNZ zaplatit stěžovateli 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení z vložených vkladů a ve zbylé části jeho žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 6. 2018 č. j. Dr 380/RD36/KSOS, Fj 50710/2018/KSOS k návrhu České národní banky rozhodl o zápisu výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Družstvo ČNZ ke dni 4. 7. 2018 zaniklo. 3. Poté se stěžovatel dne 23. 11. 2018 u obvodního soudu žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup Úřadu při schvalování "uhrazovací povinnosti" stěžovatele v září 1999. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v době rozhodnutí nuceného správce již byly jeho účty u družstva ČNZ zrušeny a stěžovatel formálně členem družstva ČNZ nebyl, což se podává i z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 1999. V replice doručené obvodnímu soudu dne 8. 10. 2019 stěžovatel nadále trval na nezákonném postupu nuceného správce v roce 1999, přičemž mimo jiné namítl, že krajský soud nezákonně rozhodl o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku, aniž byla ukončena soudní řízení s ním vedená; stěžovatel proto nemůže vymáhat povinnost uloženou družstvu ČNZ rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Na jednání konaném dne 15. 10. 2019 obvodní soud usnesením podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), stěžovatele vyzval, aby doplnil rozhodná skutková tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání. Zejména aby uvedl konkrétní rozhodnutí, která považuje za nezákonná a kdy a kým byla vydána, či konkrétní nesprávný úřední postup a kdo a jak se jej měl dopustit, a dále v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi uvedeným a žalobou požadovanou částkou. Stěžovatel na jednání dále uvedl: "meritem žaloby považuji pochybení nuceného správce ..., protože ten mě okradl", a dále: "meritem věci je nezákonné pochybení nuceného správce, kdybych nebyl okraden nuceným správcem, tak bych nemusel podávat žalobu ...". Na jednání konaném dne 6. 12. 2019 stěžovatel uvedl, mimo jiné, že "meritem celé věci je, že jsem ... vypověděl vklady ... a podle podmínek [družstva ČNZ] byly ukončeny veškeré termínované účty. ... Byl jsem okraden nuceným správcem, to je základní věc ...". 4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť nárok stěžovatele shledal k námitce vedlejší účastnice promlčeným, a rozhodl o nákladech řízení. Spojoval-li stěžovatel vznik škody s postupem nuceného správce, o vzniku škody věděl nejpozději dne 20. 9. 1999. Ke dni podání žaloby tříletá promlčecí lhůta uplynula. Stěžovatel nemůže úspěšně opírat svůj žalobou uplatněný nárok o rozsudek okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, neboť jím okresní soud rozhodl o povinnosti družstva ČNZ vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení; s uvedeným rozhodnutím nelze bez dalšího úspěšně spojovat odpovědnost vedlejší účastnice za stěžovatelem tvrzenou škodu. 5. Stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku obvodního soudu odvoláním, ve kterém mimo jiným tvrdil, že "vlivem nezákonného rozhodnutí" krajského soudu o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku neobdržel částku podle rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, a tím mu vznikl nárok vymáhat tuto částku po státu. Promlčecí lhůta v nyní posuzované věci počala běžet od okamžiku nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, tj. ode dne 4. 7. 2018. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že změnil výši nákladů řízení, a ve zbylé části, včetně věci samé, jej potvrdil. Sám stěžovatel v odvolání uvedl, že se o škodě dozvěděl dne 20. 9. 1999; to odpovídá i jeho procesnímu postupu, kdy se žalované částky domáhal u okresního soudu. Nárok na náhradu škody odpovídající této částce potom uplatnil až dne 11. 6. 2015, kdy promlčecí lhůta uplynula. Námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí neodporuje dobrým mravům, neboť se stěžovatel domohl nároku v jiném soudním řízení, avšak exekuční titul nenavrhl k vykonání. Šlo proto o nárok, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení. 1. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil dovoláním, ve kterém mimo jiným uvedl, že odvolací řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; městský soud "se při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ... a Ústavního soudu". Dále stěžovatel namítl nezákonnost výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku provedeného krajským soudem. Stěžovatel v dovolání také uvedl, že napadený rozsudek městského soudu odporuje Ústavním soudem a Nejvyšším soudem akcentované zásadě ochrany důvěry jednotlivců v právo. K tomu uvedl několik rozhodnutí Ústavního soudu. Z těchto důvodů, se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhá zaplacení v žalobě uvedené částky. Nejde však o náhradu škody, "jak před prvním rozhodnutím [obvodního soudu] tvrdil [stěžovatel], byť se [stěžovatel] cítí být poškozen tím, že mu veškeré jeho peníze [vedlejší účastnicí] vráceny nebyly". "Škoda" přitom vznikla až dne 4. 7. 2018, po zániku družstva ČNZ. Konečně stěžovatel tvrdil, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, a zčásti proto, že jej neshledal přípustným. Dovolání stěžovatele postrádá obligatorní náležitosti u tvrzení o odchýlení se od zásady ochrany důvěry jednotlivců v právo, neboť neobsahovalo konkrétní argumentaci, jak se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a u tvrzení, že žalobou uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť u něj stěžovatel nevymezil právní otázku, natož předpoklady přípustnosti dovolání. Šlo-li o tvrzení, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, městský soud se neodchýli