IV.ÚS 3145/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3145/20 ze dne 1. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Milan METELKA, a. s., sídlem Drnovice 723, zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020 č. j. 23 Cdo 1619/2019-214 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2018 č. j. 3 Cmo 189/2017-163 v části, v níž byl potvrzen II. výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2017 č. j. 2 Cm 22/2015-103, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Palírna U Zeleného stromu, a. s., sídlem Drážďanská 14/84, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví v uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, v čl. 2 odst. 3, čl. 11 a; čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") požadovala náhradu škody ve výši 2 710 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nařízeného předběžného opatření ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 Cm 69/2011, v němž se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se při výrobě, uvádění na trh, distribuci, propagaci alkoholický nápoj, označený Zlatý hajný Metelka, které odpovídalo zapsané ochranné známce č. 334976 (dále jen "označení Zlatý hajný Metelka"). Předběžným opatřením (usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. 21 Cm 69/2011-45) městský soud zakázal stěžovatelce, aby se při výrobě, uvádění na trh, distribuci a propagaci alkoholických nápojů zdržela užívání označení, obsahující slovní spojení Zlatý hajný Metelka a užívání slovního spojení "lepší stará myslivecká". Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 21 Cm 69/2011-247, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, proto právní mocí rozsudku předmětné předběžné opatření zaniklo. Po provedeném dokazování dospěl městský soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná, a proto rozsudkem ze dne 11. 7. 2017 č. j. 2 Cm 22/2015-103 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 427 895 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl stěžovatelčinu žalobu v částce 2 282 105 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl o náhradě nákladů vůči státu. Při rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené předběžným opatřením městský soud posoudil jako oprávněný stěžovatelčin nárok na náhradu ušlého zisku jen za období prvních šesti měsíců trvání předběžného opatření a zdůraznil, že předběžné opatření stěžovatelce zakazovalo jen užití etikety, nikoli výrobu či distribuci samotného destilátu. Podle znaleckého posudku bylo šest měsíců dostatečných k marketingové přípravě náhradního označení. 3. Proti rozsudku městského soudu podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice, vrchní soud shledal, že ani jedno z nich není důvodné a rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 3 Cmo 189/2017-163 potvrdil I. a II. výrok rozsudku městského soudu (tj. jeho výroky ve věci samé) a změnil jej ve III. výroku (tj. nákladovém výroku) a v doplňujícím usnesení. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že nárok na náhradu škody má stěžovatelka jen za prvních šest měsíců trvání předběžného opatření, neboť šlo o dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby mohla svůj výrobek uvést na trh pod jiným označením. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 23 Cdo 1619/2019-214 odmítl stěžovatelčino dovolání (I. výrok), částečně odmítl dovolání vedlejší účastnice (II. výrok) a zrušil rozsudek vrchního soudu v části potvrzující I. výrok městského soudu a měnící nákladový výrok městského soudu a jeho doplňující usnesení (III. výrok). Odmítnutí stěžovatelčina dovolání odůvodnil Nejvyšší soud argumentací, že vrchní soud své rozhodnutí v části, v níž potvrdil zamítavý výrok městského soudu, nezaložil na závěru o nesplnění prevenční povinnosti stěžovatelkou, nýbrž rozhodnutí odůvodnil nedostatkem příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a škodou. Z tohoto důvodu nezaložila přípustnost stěžovatelčina dovolání jí vymezená otázka vzájemného vztahu odpovědnosti za škodu vzniklou předběžným opatřením a obecné prevenční povinnosti. Zpochybňovala-li stěžovatelka zjištěnou dobu šesti měsíců jako dobu nutnou pro uvedení výrobků na trh pod jiným označením, pak jde o polemiku se skutkovými závěry, která přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Přípustnost dovolání vedlejší účastnice shledal Nejvyšší soud pro posouzení dosud neřešené otázky týkající se podmínek vzniku odpovědnosti navrhovatele předběžného opatření podle § 77a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), za škodu či jinou újmu vzniklou v důsledku nařízení jím navrženého předběžného opatření za situace, kdy předběžné opatření zaniklo tím, že návrhu ve věci samé nebylo vyhověno, avšak rozhodnutí ve věci samé bylo následně v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno. Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání vedlejší účastnice je v tomto rozsahu i důvodné, rozhodl o kasaci příslušných výroků rozsudku vrchního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v závěru obecných soudů, podle něhož měla na nařízené předběžné opatření reagovat uvedením svého výrobku na trh pod jiným označením. Považuje za absurdní, aby přes konečný úspěch ve sporu ve věci, kde bylo vydáno předběžné opatření, nebyla plně odškodněna za celou dobu, co měla respektovat předběžné opatření. Úprava náhrady škody způsobené předběžným opatřením musí podle ní vyvažovat oslabenou pozici strany, jíž byla předběžným opatřením uložena povinnost, a která nakonec byla ve věci samé úspěšná. Vymezení příčinné souvislosti či plnění prevenční povinnosti, jak ji popsal vrchní soud, nemá při použití § 77a o. s. ř. místo, neboť by tím byla modifikována objektivní odpovědnost za nařízené předběžné opatření. Obecný požadavek soudní praxe, aby nebyly uplatňovány z titulu ušlého zisku časově neomezené nároky na náhradu škody, je podle stěžovatelky zachován úpravou zániku předběžného opatření v § 77 o. s. ř. 6. Za rozporné s právem podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) stěžovatelka považuje, že by měla jako žalovaná v původním sporu opouštět své původní rozhodnutí o způsobu podnikání (označování výrobku). V rozhodnutí obecných soudů pak postrádá odůvodnění zásahu do práva podnikat. Je současně přesvědčena, že ve svém dovolání zpochybňovala veškeré závěry obecných soudů, na nichž byla založena ta část jejich rozhodnutí, která vedla k zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud na danou část její argumentace reagoval závěrem, že zpochybňovaná doba šesti měsíců je skutkovým zjištěním. S tím stěžovatelka nesouhlasí a namítá, že její dovolání Nejvyšší soud neposoudil po obsahové stránce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Vhodné je zmínit, že část původního sporu před obecnými soudy byla napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu skončena (to se týká zamítnutí stěžovatelčina požadavku na část ušlého zisku ve výši 2 282 105 Kč), což neplatí o zbylé části sporu (tj. sporu o 427 895 Kč jakožto zbylé části žalobního požadavku) společně s náklady řízení před obecnými soudy, protože soudní řízení týkající se této zbylé části pokračuje v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předmětem řízení před Ústavním soudem jsou pouze ty části rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, které se týkají částečného zamítnutí žaloby. Ústavní stížností je tudíž napaden rozsudek vrchního soudu v části, v níž potvrdil zamítnutí žaloby v částce 2 282 105 Kč, a I. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, které směřovalo proti rozsudku vrchního soudu jen v rozsahu, v němž