IV.ÚS 3148/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3148/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2021 sp. zn. 14 To 92/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2021 sp. zn. Nt 408/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel, státní občan Ruské federace, bere do předběžné vazby, která se započítává od okamžiku jeho zadržení dne 24. 9. 2021 v 7:55 hodin (I. výrok), podle § 73 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario za použití § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá jako náhrada vazby nabídka záruky důvěryhodných osob učiněné jeho manželkou S. S. a A. S. (II. výrok), podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario za použití § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá jako náhrada vazby nabídka písemného slibu stěžovatele (III. výrok), podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario za použití § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (IV. výrok) a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu za použití § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se peněžitá záruka nabízená E. S. ve výši 3 000 000 Kč a peněžitá záruka nabízená A. S. ve výši 5 000 000 Kč nepřijímá (V. výrok). 3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, protože neshledal stěžovatelovu stížnost důvodnou a neshledal ani vady v řízení, které předcházelo vydání usnesení městského soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o jeho vzetí do předběžné vazby nerespektovaly ústavněprávní požadavky vztahující se k restriktivnímu uplatňování tohoto institutu, který výrazně zasahuje do osobní svobody jednotlivce, nevzaly v potaz, že vazba smí být užita jen jako poslední prostředek (ultima ratio), a usnesení opatřily nepřezkoumatelnými odůvodněními. Podle stěžovatele obecné soudy deformovaly závěry plynoucí z provedených důkazů. Vytýká jim, že jeho doložené a nezpochybnitelné vztahy k České republice, které mají povahu rodinnou, pracovní i majetkovou, bagatelizovaly a dovozovaly, že se jich může kdykoli vzdát a státní území nenávratně opustit. Stěžovatel zdůrazňuje, že pobývá v České republice legálně, a to se svou manželkou (společnicí a zaměstnankyní české obchodní společnosti) a nezletilou dcerou (navštěvující českou mateřskou školku) v pronajatém rodinném domě, vykonával zde ekonomické aktivity (účastí v české obchodní společnosti i v zaměstnaneckém poměru s českou obchodní společností s ručením omezeným) a na bankovní účet vedený u banky se sídlem v České republice je mu poukazována mzda. Naposledy stěžovatel opustil území Ruské federace v situaci, kdy jej ruské orgány činné v trestním řízení ještě neobvinily z trestného činu a ani nepovažovaly za podezřelého. Stěžovatel uvádí, že o následném trestním řízení a potřebě své dosažitelnosti nevěděl. Za důvod pro uvalení předběžné vazby přitom nelze považovat jeho nesouhlas s vydáním do Ruské federace, jelikož jde o jeho nezadatelné právo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, která vyplývá z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv při jejich kolizi judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3), nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) aj.]. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě konkrétních závažných zjištění v dané věci a důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či excesu, a tím vybočují ze zásad řádného soudního řízení. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci, neboť takové závěry zakládají nepřípustnou svévoli či libovůli. 8. Předběžná vazba podle § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je zvláštním druhem vazby, a proto se přímo neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených pro vazbu v § 67 a 68 trestního řádu. Účelem předběžné vazby je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky týká cizince bez vztahu k České republice, a opustil-li by její území, nebylo by možné extradiční řízení vést. Dostačujícím důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být jen obava z útěku osoby, o niž jde (srov. § 94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323)]. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v řízení o vzetí do předběžné vazby a se kterými se městský soud a vrchní soud již dostatečně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat. Ústavní soud nehledal v napadených rozhodnutích žádný deficit dosahující ústavně právní roviny. Obava z útěku stěžovatele byla obecnými soudy shledána na základě zjištění, že stěžovatel je orgány činnými v trestním řízení Ruské federace st