IV.ÚS 3149/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3149/07 ze dne 11. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného*) o ústavní stížnosti 1) Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 2, 602 00 Brno proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005 čj. 20 Co 373/2004-155 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007 čj. 22 Cdo 1816/2005-177 a o ústavní stížnosti 2) Ing. P. B. a 3) E. B., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, AK se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 čj. 20 Co 791/2007-207 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 čj. 22 Cdo 5402/2008-244 takto: ____________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2011 Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 3149/07 se stěžovatel ad 1) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví stěžovatele ad 2) k domu č. p. 3007 v ul. Březinova 52, stavební parcely č. 4011/2 a zahrady p. č. 4012/2, a vlastnictví stěžovatelky ad 3) k domu č. p. 1958 v ul. Březinova 50, stavební parcely č. 4011/1 a zahrady p. č. 4012/1, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno-město na LV 1578 pro k. ú. Žabovřesky, obec Brno-Žabovřesky, okres Brno-město (dále též "předmětné nemovitosti"). Stěžovatel ad 1), který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003 čj. 46 C 17/99-134 a určil, že žalobci [stěžovatelé ad 2) a ad 3)] jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vlastnické právo k nim vydrželi. Upozornil, že v (jiném) řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, ve kterém Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 1994 čj. 34 C 247/1990 prohlásil kupní smlouvu, na základě které došlo k převodu předmětných nemovitostí z prodávající M. H. [matky stěžovatele ad 1)] na žalobce jako kupující, za absolutně neplatnou, žalobci námitku vydržení neuplatnili a jejich nynější právní kroky označil za ryze účelové. S odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů namítl, že žalobci nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, pokud se jich uchopili na základě neplatné smlouvy. Poukázal na zásadní okolnosti, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, a vyjádřil přesvědčení, že žalobci od samého počátku museli vědět, že smlouva byla fiktivním převodem vlastnictví s cílem zamezit budoucímu propadnutí rodinného majetku státu po jeho emigraci do zahraničí. Podle stěžovatele ad 1) se jak odvolací, tak i dovolací soud, který zamítl dovolání stěžovatele, pokud se týkalo výroků Krajského soudu v Brně o určení vlastnictví žalobců k objektům bydlení, nevypořádaly se zásadními skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a svými rozhodnutími mu odepřely ochranu jeho vlastnického práva. Podáními ze dne 11. 6. 2008 a dne 12. 8. 2010 stěžovatel ústavní stížnost doplnil podrobnými informacemi o okolnostech, za kterých bylo učiněno rozhodnutí o zachování rodinného majetku v případě úmrtí rodičů tak, aby nepropadl ve prospěch čs. státu. Obsah těchto podání netřeba na tomto místě podrobněji uvádět, neboť jejich podstatnou část tvoří citace ze spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 17/99 (řízení o určení vlastnictví), sp. zn. 34 C 247/90 (řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy) či sp. zn. 58 D 247/99 (dědické řízení), které si Ústavní soud vyžádal a se kterými se seznámil. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 1. 2011 odkázal zcela na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že jím práva stěžovatele neporušil. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 1. 2011 v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele ad 1) ve vztahu k výrokům Krajského soudu v Brně pokud se týkalo určení vlastnického práva žalobců k objektům bydlení, byl rozhodnutím konečným a nabyl právní moci dnem 16. 10. 2007, řízení o určení vlastnického práva k pozemkovým nemovitostem pokračovalo, neboť Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích o určení vlastnictví k pozemkům a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ústavní soud považoval za vhodné vyčkat na konečné rozhodnutí i v této otázce. Stalo se tak rozsudkem Krajského soudu v Brně, který (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku zamítajícím žalobu na určení, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) jsou vlastníky předmětných pozemkových parcel; dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. II. Včas podanou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I.ÚS 353/11 se stěžovatelé ad 2) a ad 3) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Zpochybnili, že by pozbyli dobrou víru při držbě nemovitostí již v roce 1990, kdy byla podána žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy; dle jejich názoru se tak mohlo stát nejdříve v lednu 1994, kdy jim byl doručen revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie o zdravotním stavu M. H. v době uzavření kupní smlouvy. Jejich dobrou víru lze doložit placením daní z předmětných nemovitostí, dohodou o rozdělení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a konečně i realizací přestavby domu na předmětném pozemku se nacházejícího ve dva rodinné domky v souladu s tehdy platnými stavebními předpisy. Stěžovatelé ad 2) a ad 3) též oponovali právnímu závěru Nejvyššího soudu, podle kterého nebyly pozemky do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, s tím, že při aplikaci právních předpisů z doby nesvobody není přijatelné, aby soud rezignoval na ochranu hodnot právního státu v době jeho rozhodování, resp. že výklad a aplikaci starého práva (vydržení) obecné soudy nepodřídily respektování základních principů a hodnot, čímž je zbavily vlastnického práva po více než dvaceti letech oprávněné držby. K této otázce připojili vlastní výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku (§ 127, § 135a, § 489) ve znění zákona č. 131/1982 Sb., tj. do 31. 12. 1991 a vyjádřili přesvědčení, že vlastnické právo k předmětným pozemkovým nemovitostem nabyli vydržením po uplynutí deseti let ode dne registrace kupní smlouvy Státním notářstvím Brno-město, tj. od 5. 4. 1971, nejpozději dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., tj. dnem 1. 1. 1992; svůj závěr podpořili odkazem a citací z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1999 ve věci sp. zn. 22 Cdo 506/98. S bohatými odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k principům právní jistoty, právního státu, ochrany minulých právních skutečností stěžovatelé ad 2) a ad 3) považovali za nesprávné rozhodnutí, podle kterého se stali vlastníky domů v důsledku vydržení na základě kupní smlouvy z 10. 12. 1970, avšak nestali se také vlastníky pozemků jenom proto, že právní úprava vydržení byla během totalitního režimu deformována. Takovou anomálii označili za nerozumnou, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jejich vlastnictví bylo zpochybněno po více než 20 letech na základě znaleckého posudku, který posuzoval právní způsobilost převodce zpětně k roku 1970 a kterému předcházel posudek s opačným závěrem. III. K návrhu stěžovatelů ad 2) a ad 3) Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2011 čj. IV.ÚS 3149/07, I.ÚS 353/11-47, spojil řízení o jejich ústavní stížnosti s řízením o ústavní stížnosti stěžovatele ad 1) a věc nadále vedl pod sp. zn. IV.ÚS 3149/07. Stěžovatelé ad 2) a ad 3) ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele ad 1) ze dne 12. 4. 2011 odkázali na argumenty, které uvedli ve své ústavní stížnosti s tím, že právní posouzení skutkového základu by mělo vést k jednotné ochraně jejich vlastnického práva, ať se jedná o stavební či pozemkové nemovitosti, neboť právní dualismus založený napadenými rozhodnutími považují za neudržitelný. Oba též připojili podrobnosti k okolnostem, za kterých uzavřeli kupní smlouvu, a zdůraznili, že podmínkou koupě nemovitostí byla povinnost kupujících postarat se o manžele H. tak, aby i při své omezené pohyblivosti mohli dožít ve svém prostředí. Odmítli spekulace o propadnutí majetku ve prospěch státu, neboť paní H. měla manžela, syna a další příbuzné, a vyslovili přesvědčení, že byla osobou způsobilou k právním úkonům, neboť v posledním půl roce před smrtí uzavřela další tři smlouvy za přítomnosti pracovníků tehdejšího státního not