IV.ÚS 3149/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3149/08 ze dne 16. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Karviná-Fryšták, Karola Sliwky 621/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2008, doplněnou podáním ze dne 16. ledna 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se v jeho věci dostaly do rozporu s principy spravedlivého procesu, plynoucími z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 5/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v trestním řízení, které bylo mimo stěžovatele vedeno Krajským soudem v Ostravě proti dalším dvěma obviněným, a to L. R. a J. P., rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176 uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona a za tento trestný čin odsouzen podle § 250b odst. 5 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Všem třem obviněným byla rovněž uložena povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili náhradu škody Československé obchodní bance a. s. (dále jen "poškozená") ve výši 17 180 977 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. R. a J. P. a o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na základě odvolání všech třech obviněných, státního zástupce a poškozené napadený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395 zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a za to mu uložil trest odnětí svobody ve stejné výměře 7 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, uložil všem třem obviněným povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené stejnou částku ve výši 17 180 977 Kč a rovněž odkázal poškozenou se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě dovolání, kterými stěžovatel a J. P. napadli rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. září 2008 č. j. 8 Tdo 1155/2008-3542 dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v extrémním nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Soud dovolací podle názoru stěžovatele nápravu neučinil, byť důvody pro tento stav jsou ryze formalistické. Stěžovatel má za to, že v provedeném trestním řízení nepřistupovaly orgány činné trestním řízení k jeho osobě korektně, nebyla dodržována pravidla trestního řízení, a to jak v oblasti provádění důkazů, tak zejména v oblasti jejich hodnocení a v samotném procesu přijímání právních závěrů ve vztahu k vině i k ukládanému trestu. Stěžovatel na svoji obranu dále uvedl, že od počátku do konce se hájil tím, že pokud dodával poškozené listiny potřebné pro zahájení a úspěšné ukončení řízení o schválení úvěru, pak vystupoval pouze v roli doručovatele, který žádné listiny nevyhotovoval, sám je nijak aktivně neopatřoval, jejich obsah, správnost a právní význam neprověřoval a nenesl tedy odpovědnost za případné následky toho, že listiny jsou co do svého obsahu nepravdivé. Obecné soudy pak pominuly, že na vzniku škody ve výši 36 000 000 Kč se podílel daleko širší okruh osob a že obvinění jsou pouze některými z nich, přičemž stěžovatel neměl sebemenší důvod se domnívat, že zastupuje fiktivní společnost, jak dovodil soud. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 455/05 a III. ÚS 464/99. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 107 až 124 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak přiléhavě reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku a ve vztahu k právní kvalifikaci stěžovatele jeho jednání posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (str. 23 až 28 rozsudku soudu odvolacího). K tomu Nejvyšší soud shledal, že námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání jsou v rozporu s tím, jaké skutkové zjištění soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování učinily a uzavřel, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadami, které v rámci svých dovolání obvinění J. P. a stěžovatel vytýkali, přičemž právní kvalifikace ve vztahu ke stěžovateli je použita v souladu se zákonem i skutkovými zjištěními, k nimž soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů došly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení § 250 odst. 1, 5 a § 9 odst. 2 trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu p