IV.ÚS 315/01 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 U 15/26 SbNU 361 Souběh trestněprávní a občanskoprávní odpovědnosti za porušení práva na ochranu osobnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti společnosti I., právně zastoupené JUDr. S.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a V.R., V.R., M.P. a M.P., zastoupených JUDr. P.Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, v části, v níž byl stěžovatel, mající v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, zavázán uhradit žalobci V.R. 80.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastník 1)"], žalobkyni V.R. 100.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastnice 2)"], žalobkyni M.P. 350.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastnice 3)"] a žalobci M.P. 250.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastník 4)"], a to z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ve zbývající části, jíž bylo uloženo zaplatit druhému žalovanému B.T. a třetí žalované B.T. uvedené částky v citovaném rozsahu společně a nerozdílně se stěžovatelem, vrchní soud označený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že návrh směřující proti druhému a třetímu žalovanému, jakožto statutárním orgánům stěžovatele, pro nedostatek jejich pasivní věcné legitimace, zamítl. Jak patrno z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 82/99, souzená věc spočívá na následujících skutkových a právních zjištěních. Vedlejší účastnice 3) spolu s vedlejším účastníkem 4) podali u označeného soudu dne 1. 6. 1999 žalobu na ochranu osobnosti, v níž uvedli, že dne 10. 10. 1997 kolem 10. 35 hod. v O., P.P. a R.B., jako zaměstnanci stěžovatele, po provedené práci na střeše 13-ti podlažního domu č. 155, aniž provedli jakékoliv zajištění místa dopadu, shodili ze střechy domu do prostoru chodníku před hlavní vchod ocelový závěsný nosník o délce asi 6m a váze asi 80 kg, který přímo dopadl na skupinku zde procházejících chodců a zcela zdemoloval dětský kočárek, v němž se nacházel V.P., syn těchto vedlejších účastníků, který na místě zemřel. Vedlejší účastníce 3) utrpěla navíc blíže specifikované zranění, stejně jakož i její matka, vedlejší účastníce 2). K důkazu sloužícímu k prokázání tvrzených skutečností odkázali na trestní spis, sp. zn. 3 T 17/98, vedený u téhož soudu. Dle jejich přesvědčení jednání zaměstnanců stěžovatele, za které v souladu s ustanovením § 420 občanského zákoníku tento odpovídá, došlo k intenzivnímu zásahu do jejich práva na ochranu soukromí, které zahrnuje taktéž rodinný život a u vedlejší účastníce 3) i k intenzivní-mu zásahu do jejího práva na ochranu zdraví, kterážto práva jsou garantována a chráněna nejen občanským zákoníkem, ale i normami ústavního pořádku. Právo na ochranu soukromí, resp. rodinného života, dle jejich mínění jednoznačně zahrnuje také právo fyzických osob vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové oblasti, přičemž protiprávním zásahem (za který stěžovatel odpovídá) bylo uvedené právo flagrantně porušeno, a to v dané věci zásahem značné intenzity, když oba ztratili svého syna. Trauma, které jim takto vzniklo, jak lze předpokládat, bude prakticky neodstranitelné z jejich citového života, který v důsledku zmíněné události již nikdy nebude zcela normální, přičemž lze mít důvodně za to, že náprava těchto následků dle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku by byla nedostačující. Z tohoto důvodu se proto domáhali přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích dle odstavce 2 citovaného ustanovení. Vedlejší účastníci 1) a 2) jakožto prarodiče V.P., z nichž vedlejší účastnice 2) je navíc v důsledku předmětné události invalidní, podali u téhož soudu ze shodných důvodů proti stěžovateli rovněž žalobu na ochranu osobnosti. Jejich návrh, vedený pod sp. zn. 23 C 59/99, pro skutkovou souvislost a tentýž okruh účastníků (v postavení žalovaných), krajský soud spojil s věcí vedlejších účastníků 3) a 4) a tyto spojené návrhy dále vedl pod sp. zn. 23 C 82/99. Po provedeném řízení dospěl nalézací soud k závěru, v němž přisvědčil vedlejším účastníkům v tom, že jednáním zaměstnanců stěžovatele, kteří tímto jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 2 trestního zákona (jak zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 T 17/98), došlo k neoprávněnému zásahu do práva vedlejších účastníků na ochranu osobnosti. Ztotožnil se s nimi i v tom, že za tento neoprávněný zásah odpovídá stěžovatel, s ohledem na ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam, a v jeho důsledku došlo konkrétně k zásahu do práva na soukromí, jakožto jednoho z dílčích osobnostních práv fyzické osoby, zakotveného nejen v občanském zákoníku, nýbrž i čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (obdobně i čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jak konstatoval krajský soud, z těchto ustanovení je možno dovodit, že právo na soukromí se neomezuje toliko na svobodné rozhodování fyzické osoby o zpřístupňování skutečností týkajících se jejího soukromí jiným osobám a na ochranu proti neoprávněným zásahům do tohoto oprávnění fyzické osoby. Připomněl rozhodnutí Evropské komise, jakož i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zdůrazňující myšlenku, dle níž respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, když součástí soukromého života je též život rodinný, zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, zejména vztahy sociální a morální, přičemž na podporu tohoto stanoviska odkázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 517/99, ze dne 1. 3. 2000. Poukázal na to, že rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv a protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby. V souzené věci tento zásah představovaný smrtí dítěte a vnuka shledal mimořádně významným, velice hlubokým a nereparovatelným. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastníci tvoří plně fungující rodinu s dobře vyvinutými sociálními a citovými vazbami, bez jakýchkoliv patologických rysů. Nečekaná, tragická a kýmkoliv z nich nezaviněná smrt ani ne ročního dítěte zcela zásadním způsobem do jejich života zasáhla a nenávratně zpřetrhala dosavadní silné citové vazby, v důsledku čehož vedlejší účastníci pozbyli možnosti realizovat a dále rozvíjet rodinný život se svým synem a vnukem a jsou o vztah k dítěti, nejbližšímu rodinnému příslušníku, ochuzeni, z čehož je evidentní, že žádná forma morálního zadostiučinění dle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku by nepostačovala k tomu, aby byla přiměřeně vyvážena a zmírněna nastalá nemajetková újma na straně všech vedlejších účastníků, jejichž právo na ochranu osobnosti bylo porušeno takto zjištěným zásahem s neodstranitelnými následky. Přiznání konkrétních částek jednotlivým vedlejším účastníkům, jakožto náhrady nemajetkové újmy v penězích dle odst. 2 citovaného ustanovení, potom podrobně odůvodnil skutkovými zjištěními v podobě následků neoprávněného zásahu ve vztahu ke každému z nich. K podanému odvolání stěžovatele se Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném rozsudku mimo již výše uvedené výhrady stran pasivní legitimace ve věci druhého a třetího žalovaného zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry krajského soudu a rozhodl výrokem, jak je shora uveden. Do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítá, že těmito rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal zejména na to, že obecné soudy rozhodly o nároku žalobců (takto vedlejších účastníků