IV.ÚS 3152/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3152/14 ze dne 14. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky M. S., právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Turkem, Korunní 127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 57 T 8/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 6 To 80/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 751/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka byla odsouzena pro zločiny zpronevěry podle § 205 odst. 1 a 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Stěžovatelka byla odsouzena za zpronevěru, skládající se ze dvou dílčích útoků, spočívající v nevyplacení depozita při převodu nemovitostí. Stěžovatelka trvá na tom, že v prvém případě nenastaly podmínky stanovené úschovní smlouvou k výplatě depozita, následně utrpěla úraz pádem sněhové laviny ze střechy, a to ji v podstatě vyřadilo z běžného provozu a ve druhém případě nemohla depozitum vyplatit, neboť jí Policie ČR zablokovala účet. Stěžovatelka má za to, že v její věci rozhodovala podjatá soudkyně, neboť při projednávání věci v hlavním líčení předsedkyně trestního senátu nalézacího soudu opakovaně nepřípustně projevovala svůj názor a postoj k osobě obžalované, což je patrno ze zvukových záznamů z hlavního líčení. V dalším hlavním líčení se takto nepřátelsky a nepřípustně projevovala i vůči obhájci obžalované, když např. znemožnila klást dotaz obhájcem svědku Burianovi, sama soudkyně odpověděla za svědka a současně vzala obhájci slovo. Podle náhledu stěžovatelky bylo tímto postupem předsedající soudkyně porušeno ustanovení § 8 odst. 2 písm. b), e) a f) a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Obecné soudy chybně dovodily, že namítanou podjatost soudkyně zdůvodňuje stěžovatelka podanou žalobou na ochranu osobnosti a neberou za důvod podjatosti porušení zákona o soudech a soudcích. Jednou z částí právní argumentace stěžovatelky je i ta, v níž namítá, že obecné soudy v průběhu soudního řízení nepřihlédly k závažnosti jejího zdravotního stavu, a to přesto, že tento byl doložen celou řadou lékařských zpráv. Na stěžovatelku byla v souvislosti s projednáváním případu uvalena nezákonná vazba, která se zcela zásadním způsobem projevila na jejím zdravotním stavu. Nelze tak souhlasit se závěry ve věci rozhodující předsedkyně senátu, která bagatelizovala její lékařský zákrok. Obecné soudy podle stěžovatelky zcela nesprávně hodnotily její soukromoprávní jednání a vztahy mezi ní a poškozenými. Nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi případu významnými pro rozhodnutí, podstatně zkreslil důkazy a nepovolením a neprovedením žádného důkazu obhajoby vedl řízení jednostranně a zaujatě. Zcela přitom opomenul, že se jedná o věc občanskoprávní, kdy ke zmaření cíle došlo vlivem okolností, které nemohla stěžovatelka ovlivnit. V případu nebyly posouzeny širší skutkové souvislosti (např. režim správy svěřeného majetku v krajní nouzi) a z odůvodnění usnesení odvolacího i dovolacího soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že soudy nereagovaly na zcela konkrétní právní a skutkové námitky (není jasné, z čeho dovodily soudy úmysl stěžovatelky poškodit klienty, svěřené prostředky si přisvojit, že nehájila zájmy klientů, atd.). Odvolací soud se náležitě nezabýval námitkami stěžovatelky, podle níž nebylo prokázáno, že by v dané věci došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obecné soudy nedostatečně zhodnotily celý složitý komplex vztahů, který se vytvořil v rámci plnění z úschovní smlouvy, způsobu správy svěřených hodnot, zdravotního stavu stěžovatelky, svobodnou volbou poškozených na odbornou právní pomoc, atd. Jednání stěžovatelky nelze náležitě porozumět bez jeho zohlednění, což je významné v souvislosti s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, obsaženými v jejím odvolání, stran motivací i dalších aktérů, jakými byli podle stěžovatelky svědkové, poškození a osoby třetí s nimi spojené. V tomto kontextu též absentuje zdůvodnění toho, proč by svědek policista - vyšetřovatel Policie ČR neměl být vyslechnut a zdůvodnit, proč zablokoval účet stěžovatelky před lhůtou výplaty druhého depozita, aby pak toto nevyplacení, znemožněné Policií ČR kvalifikoval jako druhý útok trestného činu. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s jednáním samotných poškozených, kteří nevyužili odborné právní pomoci, ani nevyužili spolupráce s právní nástupkyní stěžovatelky. Poškození mohli konat úkony k rukám její právní nástupkyně a využít jejich odborných právních služeb, což byl jediný možný legální postup pro to, aby se odstranily vady, bránící výplatě depozita. Jak nalézací, tak i odvolací soud měly pochybit při hodnocení toho, zda stěžovatelce z právního hlediska bránila nějaká skutečnost ve výplatě depozita či nikoliv. Podle náhledu stěžovatelky nebyly splněny právního podmínky smlouvy o úschově, aby mohla předmět úschovy vyplatit. Tvrzení svědka Buriana, že kupní smlouvu měl údajně stěžovatelce předat, když byli pouze oni dva přítomni, je zcela účelové, jakož i celá jeho svědecká výpověď. Nelze brát jako argument to, že svědek Burian učinil tzv. vše a "dokonce sám ve snaze celou záležitost vyřešit připravil Dodatek č. 1 smlouvy o úschově, který jak prodávající, tak kupující podepsali s úředně ověřenými podpisy". Svědek Burian není účastníkem úschovní smlouvy, není právně graduován a svědci Filipová, Měkynová a Satýnek měli se svědkem Burianem uzavřenou smlouvu o poskytování odborných realitních služeb. Jeho svědecká výpověď nevypovídá ničeho k průkaznosti tvrzených skutečností, zejména toho, že doručil stěžovatelce kupní smlouvu. Z rozdělovníku kupní smlouvy v závěru jejího textu, včetně údaje na ověřovacím razítku notáře u podpisů účastníků jasně nevyplývá, že nebyl výtisk, který by obdržela stěžovatelka. Pokud by svědek Burian kupní smlouvu skutečně stěžovatelce předal, nechal by si převzetí písemně potvrdit, což bylo v jiných případech jejich spolupráce běžné. Nalézací i odvolací soud chybně dovodily vznik škody, která podle stěžovatelky vzniknout nemohla, neboť nebyly splněny podmínky pro uvolnění úschovy. Škoda nevznikla poškozeným ani posunem peněžních prostředků na jiný úschovný, lépe úročený účet, ani uložením prostředků v trezorové listině. Způsob správy svěřeného majetku stěžovatelkou není zpronevěra. Soudy se nezabývaly a neprovedly důkazy navržené obhajobou, zejména důkaz účetní analytikou založenou do trestního spisu a dokládající, že objem finančních prostředků pro nevyplacené úschovy byl vždy zachován (ba vyšší) v trezorové jistině. Prostředky úschov byly vždy na advokátním účtu úschov - nikoliv že by šlo o posuny na soukromý účet - toto dokládá Znalecké odborné vyjádření č. 1/2014 Ing. Vladimíra Bernhardta. K takovému způsobu správy svěřených hodnot vedl stěžovatelku závazek naplnit jí uloženou povinnost chránit svěřené hodnoty. Odvolací soud nepřipustil navrhované důkazy obhajoby ke skutkovému zjištění existence trezorové jistiny úschov, důvodu jejího zřízení atd. Oba soudy lpěly na pouhém vyhodnocení charakteru bankovního účtu úschovy jako "soukromého" podle vyjádření banky. Obecné soudy nerozlišily pojmy "jiný účet" a "jiný osobní účet", tyto zaměňují, neboť podle účetní analytiky je charakter účtů jasný a jde o účty firemní úschovní. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tím, že by spáchala skutek pod bodem II., neboť Policie ČR zablokovala její úschovní účet a nebylo tak v moci stěžovatelky vyplatit Kateřině Špitálské z tohoto účtu jakékoliv prostředky. Tato nemožnost plnění byla stěžovatelce přičtena k tíži a vyhodnocena jako druhý dílčí útok trestného činu. Ani odvolací a ani dovolací soud neprovedl v této věci navržené důkazy a věc vadně posoudil v rozporu s civilním právem. Další část právní argumentace stěžovatelky se odvíjí od toho, že údajné trestné činnosti se měla dopustit jako advokátka. Uvedené se mělo projevit již v samotném průběhu trestního řízení, v němž musela čelit dehonestujícímu přístupu ze strany předsedající soudkyně. Stěžovatelka sice byla na základě kárného řízení vyškrtnuta ze seznamu České advokátní komory, nicméně v této věci je vedeno soudní řízení a jeho výsledek není znám. Stěžovatelka vedla o pohybech úschovních pros