IV.ÚS 3157/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3157/17 ze dne 26. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Němečka, zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, se sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016 č. j. 12 Co 442/2015-261, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. dubna 2015 č. j. 16 C 249/2011-133, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti A) Vladislava Tregnera a B) Josefa Husáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 9. října 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Petr Němeček (dále také jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel konkrétně namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a porušení principu rovnosti účastníků řízení, jenž plyne z článku 37 odst. 3 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 16 C 249/2011 soukromoprávní spor, v němž se Josef Husák (žalobce) domáhal vůči Vladislavu Tregnerovi [prvnímu žalovanému] zaplacení částky 986 000 Kč s příslušenstvím a vůči stěžovateli (druhému žalovanému) zaplacení částky 1 914 000 Kč s příslušenstvím. Titulem, o nějž se opíraly oba žalobní nároky, byla dohoda o narovnání ze dne 14. října 2010, uzavřená mezi žalobcem, žalovanými a Ing. Václavem Menclem (dále jen "dohoda" nebo "dohoda o narovnání"). 2) Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda představovala platný právní úkon, jímž byly nově upraveny vzájemné vztahy mezi jejími jednotlivými účastníky. Z tohoto důvodu soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2015 č. j. 16 C 249/2011-133 uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobci žalovanou částku, včetně příslušenství a rozhodl o nákladech řízení. 3) K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. května 2016 č. j. 12 Co 442/2015-261 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. 4) Odvolací soud se v rámci odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohodou byly nahrazeny veškeré dosavadní sporné závazky mezi jejími účastníky. Žalovaní však své nové povinnosti vůči žalobci nesplnili, proto žalobce svá práva důvodně uplatnil u soudu. Jednotlivé námitky žalovaných odvolací soud neshledal jako důvodné, resp. způsobilé přivodit změnu či zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně. 5) Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. července 2017 sp. zn. 33 Cdo 4733/2016-368 odmítl s tím, že žalovaní nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná. III. Ústavní stížnost směřuje proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Odvolací soud se podle stěžovatele nezabýval dostatečně celou řadou jeho námitek, především jeho tvrzením, že dohoda je neurčitá, nesrozumitelná a neplatná z důvodu právního omylu stěžovatele a Vladimíra Tregnera, případně pro rozpor s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku. Stěžovatel v tomto směru namítá rovněž absenci vymezení předmětu dohody, neexistenci sporných závazků, jakož i to, že soud prvního stupně přihlížel k výsledkům řízení vedeného před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011 a u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 253/2012, ačkoliv výsledek těchto řízení nemohl být pro žalované závazný (pozn. účastníky těchto řízení byli žalobce a Ing. Václav Mencl, jako žalovaný). Dle stěžovatele dále obecné soudy bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedly veškeré jím navržené důkazy, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel dále namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se mu nedostalo poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoliv spor před tímto soudem pro něj skončil neúspěšně. Odvolací soud se k této námitce, již stěžovatel uplatnil v rámci odvolání, nijak nevyjádřil. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným pochybením bylo citelně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepředvídatelný a nepřezkoumatelný, postrádající řádné, srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění. V konečném důsledku je proto dle stěžovatele rozsudek odvolacího soudu projevem libovůle, čímž opět dochází k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel současně požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť mu hrozí závažná újma na jeho právech představovaná výší žalované částky, již je povinen žalobci zaplatit. IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud v tomto směru opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a není jeho úlohou tuto činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ačkoliv stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká především nedostatečnost jejich odůvodnění, případně procesní vady, je podstatou jeho ústavní stížnosti pokračující nesouhlas s právním hodnocením samotné dohody, kterou dne 14. října 2010 uzavřel (společně s dalšími osobami) se žalobcem. Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a konstatuje, že k právnímu posouzení dohody o narovnání nemá co dodat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto právním hodnocením nečiní jeho ústavní stížnost - bez dalšího - důvodnou. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující. Posouzením platnosti dohody o narovnání se zabývaly postupně všechny obecné soudy, přičemž ani jeden z nich (po provedení výkladu této dohody) nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o tom, že dohoda je neplatná z důvodu neurčitosti, nesrozumitelnosti či pro omyl některého z jejích účastníků. Stejně tak obecné soudy nepřijaly ani závěr stěžovatele, podle něhož je dohoda o narovnání neplatná z důvodu existence dřívější dohody o narovnání, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 30. dubna 2010. Dřívější dohoda o narovnání totiž pozbyla účinnosti téhož dne, kdy byla uzavřena dohoda stávající a její platnosti tak nijak nemohla bránit. Nelze současně přehlédnout, že účinnost původní dohody o narovnání byla vázána na zaplacení sjednaných částek či převod nemovitostí ve prospěch žalobce do 30. září 2010, popřípadě nedojde-li k tomuto datu k jiné dohodě. Tato lhůta byla následně formou dodatku prodloužena do 14. října 2010, tedy do dne, kdy došlo k uzavření stávající dohody. Co se tvrzeného omylu některého z účastníků dohody týče, lze v tomto směru odkázat na ustanovení § 586 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. také stranu 4 usnesení dovolacího soudu). Tvrzení, že dohoda o narovnání byla uzavřena s úmyslem lstí vylákat po stěžovateli