IV.ÚS 3161/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3161/10 ze dne 4. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010 č. j. 8 Afs 36/2010-107, ze dne 24. 8. 2010 č. j. 8 Afs 37/2010-119, ze dne 24. 8. 2010 č. j. 8 Afs 38/2010-101 a ze dne 2. 9. 2010 č. j. 8 Afs 42/2010-81, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2010 č. j. 10 Af 12/2010-80, ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 Af 13/2010-68, ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 Af 14/2010-74 a ze dne 21. 5. 2010 č. j. 10 Af 16/2010-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedenými rozsudky ze dne 4. 5. 2010, 20. 5. 2010 a 21. 5. 2010 zamítl jeho žaloby proti čtyřem rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (vedlejší účastník) a taktéž stěžovatelem podané kasační stížnosti byly výše označenými rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010, 24. 8. 2010 a 2. 9. 2010 zamítnuty. 3. Stěžovatel svými podáními ke správním soudům brojil proti zamítavým rozhodnutím vedlejšího účastníka o jeho odvoláních proti dodatečným platovým výměrům, jimiž Finanční úřad v Trhových Svinách jako správce daně doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty a daň z příjmu fyzických osob za příslušná zdaňovací období roku 2004 a 2005. Daňová kontrola, která uvedeným rozhodnutím správce daně předcházela, byla podle názoru stěžovatele formálně zahájena dne 27. 8. 2007, faktické provádění kontroly však bylo započato teprve po několika měsících, a to v době, kdy by jinak již došlo k prekluzi práva na vyměření daně. Zahájení kontroly bylo sice formálně naplněno kladením otázek, které lze z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za dostatečné, podle názoru stěžovatele však k institutu daňové kontroly nelze přistupovat takto formalisticky. I když tak byly pro zahájení kontroly splněny formální podmínky, naplnění materiálních podmínek stěžovatel nepovažuje za dostatečné. Po obdržení daňových podkladů se správce daně odmlčel na dobu delší, než bylo podle stěžovatele nezbytné pro jejich pečlivé prozkoumání, a daňová kontrola tak neprobíhala kontinuálně. Stěžovatel s ohledem na uvedené skutečnosti vyslovuje přesvědčení, že k vyměření daňové povinnosti došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Průběh daňové kontroly považuje stěžovatel za nestandardní. Došlo pouze k prověření skutečností rozhodných pro daň z příjmu fyzických osob a u daně z přidané hodnoty byly závěry převzaty z kontroly daně z příjmu fyzických osob. Kontrola daně z přidané hodnoty se tak podle stěžovatele v jeho případě vůbec neuskutečnila a navíc pracovnice správce daně neměly k dani z přidané hodnoty k dispozici jeho záznamní povinnost, a tedy podklad, z něhož by bylo zřejmé, co stěžovatel vlastně tvrdí. Zpráva o daňové kontrole byla prováděna odlišnými pracovníky správce daně a část kontroly byla na straně stěžovatele prováděna s osobou - daňovým poradcem, který již neměl oprávnění stěžovatele zastupovat. 4. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje způsob prokázání uskutečněného plnění od příslušných dodavatelů, jak toto plnění deklaroval ve svých daňových dokladech, a uvádí argumenty pro svá tvrzení. Vytýká správci daně, že nebyl ochoten se spokojit s jeho důkazními tvrzeními a že následně neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že stěžovatel měl údajně pouze simulovat uskutečněné dodávky surovin. Stěžovatel se pozastavuje nad argumentací správce daně, že v některých obdobích byla výše uskutečněných plnění ze strany dodavatelů tak velká, že přesahovala i to, co tito dodavatelé uvedli ve svých daňových přiznáních na výstupu. Považuje za absurditu, že správce daně vzal údaje z daňových přiznání jeho dodavatelů za prokázané a neumožnil je stěžovateli jakkoliv vyvrátit, když přitom tehdejší jednatelé dodavatelů potvrdili to, co stěžovatel deklaroval. Postupem správce daně tak došlo podle názoru stěžovatele k popření smyslu a účelu institutu stanovení daně dokazováním, jenž má být pro stanovení daně způsobem prioritním, a pokud správce daně nezohlednil stěžovatelova tvrzení, měl přistoupit ke stanovení daně pomůckami. Správcem daně provedené doměření daní z přidané hodnoty a z příjmu fyzických osob má přitom pro stěžovatele likvidační charakter. Postupem správce daně tak došlo k popření preambule Ústavy a Listiny, jakož i popření právního státu, a napadenými rozhodnutími správních soudů, jimiž zamítly stěžovatelova podání, bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových základních práv. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí správních soudů zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel přiložil protokol o hlavním líčení v jeho trestní věci, z něhož dovozuje, že nezbývá nikdo, kdo mohl z pracovníků správce daně fyzickou kontrolu jeho daňových dokladů provést, a dále z protokolu podle stěžovatele plyne, že pracovník správce daně měl konzultovat některé odborné otázky s nadřízeným finančním ředitelstvím, což je podle stěžovatele porušením zásady dvojinstančnosti. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 12/2010, sp. zn. 10 Af 13/2010, sp. zn. 10 Af 14/2010 a sp. zn. 10 Af 16/2010. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v žalobách proti rozhodnutím správních orgánů a v podaných kasačních stížnostech. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. 7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95). 8. Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s tím, že zahájení daňové kontroly (protokol) v době běhu tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo v jeho případě úkonem směřujícím k vyměření daně a způsobilo tak přerušení běhu prekluzivní lhůty. Stěžovatel považuje tento úkon za zcela formální, kdy faktické provádění kontroly započalo teprve v době, kdy by jinak již došlo k prekluzi práva na vyměření daně. Ústavní soud k této stěžovatelově námitce konstatuje, že shodnou námitku stěžovatel vznesl již v řízení před oběma správními soudy. Z napadených rozhodnutí správních soudů je přitom zřejmé, že se