IV.ÚS 3164/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3164/23 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1545/2023-226 ze dne 30. srpna 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 47/2022-204 ze dne 18. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 38 C 157/2018-161 ze dne 6. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, sídlem Joštova 138/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vedlejší účastník daroval v červnu 2013 stěžovatelce a svému synovi Janu B. (jedná se o pseudonym) rovným dílem svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 3/4 (tj. každému id. 3/8) k budově č. p. X1 (rodinném domu, kde manželé bydleli), stojící na pozemku parc. č. X2, k pozemkům parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4, vše v k. ú. H. V listopadu 2014 se stěžovatelka s nezletilým synem Jiřím /jedná se o pseudonym/ (dále jen "nezletilý") od manžela (Jana B.) odstěhovala. V lednu 2015 podal Jan B. návrh na zahájení řízení o výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému. Obecné soudy pak ve věcech péče o nezletilého opakovaně meritorně rozhodovaly (prvně v červnu 2018). V září 2018 vyzval vedlejší účastník stěžovatelku k vrácení daru a měsíc poté podal žalobu na určení vlastnického práva k darovanému spoluvlastnickému podílu k nemovitostem. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") žalobě napadeným rozsudkem vyhověl a určil, že vedlejší účastník je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na shora vymezeném pozemku parc. č. X2 s domem č. p. X1 a souvisejících shora vymezených pozemcích parc. č. X3 a parc. č. X4 (výrok I). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud aplikoval § 2072 ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "současný občanský zákoník"). Konstatoval, že škodlivé jednání stěžovatelky bylo dlouhodobé (v řádu několika měsíců), byť nepříliš intenzivní, s úmyslem poškodit, a vztahovalo se k vedlejšímu účastníkovi a členům jeho rodiny. Vzal za prokázané, že stěžovatelka nepravdivě a hanlivě osočila vedlejšího účastníka, že bil v dětství Jana B. praklem (klepačem na koberce), a dále nepravdivě a hanlivě označila Jana B. jako alkoholika, kriminálníka, agresora, hlupáka, idiota či magora. Uzavřel, že zákonné podmínky pro vrácení daru jsou splněny. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I), ač se neztotožnil s právním názorem městského soudu o aplikaci současného občanského zákoníku a použil - s týmž závěrem - § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "předchozí občanský zákoník"). Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Zdůraznil, že i v probíhajícím soudním řízení by měl účastník řízení vystupovat korektně a šetřit práva ostatních osob zúčastněných na řízení. Omluvit lze jednorázové chování pod emočním tlakem, nikoli cílené a dlouhodobé chování, jakým bylo chování stěžovatelky. Shrnul, že před orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v soudním řízení činila obsahově shodná - útočná a dehonestující - vyjádření, vyznívající tak, že vedlejší účastník s Janem B. mají násilnické sklony, nezletilého týrají a zanedbávají jeho hygienu. Dovodil, že pro posouzení jednání stěžovatelky je podstatný výklad obsahu jejích sdělení, nehledě na to, že je to jen její názor a sama nikdy výše uvedené hanlivé výrazy explicitně nepoužila. Dodal, že podávání trestních oznámení není běžným prostředkem řešení sporu o dítě. Ke škodlivosti následků zhodnotil, že projevy stěžovatelky nebyly běžnou procesní obranou, nýbrž zjevnou snahou poškodit vedlejšího účastníka a Jana B. Nezjistil, že by stěžovatelka reagovala na jednání vedlejšího účastníka a členů jeho rodiny stejného či obdobného charakteru, tedy že by její jednání bylo přiměřenou a adekvátní odezvou. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Otázka využití dokumentů vyhotovených pro účely opatrovnického spisu jako důkazu v jiném než opatrovnickém řízení podle něj nezaložila přípustnost dovolání. Krajský soud tuto otázku v rozhodnutí ani neřešil a ani nebyla určující, protože řešení vyplývá přímo ze zákona. Neshledal přípustnou ani námitku zpochybňující právní závěr krajského soudu o jednání stěžovatelky hrubě porušujícím dobré mravy. Odkázal na řadu svých rozhodnutí a zhodnotil, že krajský soud se od soudní praxe neodchýlil a jeho úvaha o hrubém porušení dobrých mravů není zjevně nepřiměřená. Rozsudek krajského soudu nezávisel ani na řešení otázky určitosti výzvy k vrácení daru, ani tuto otázku tak nehodnotil jako přípustnou. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nereflektovaly konstantní judikaturu k odvolání daru, většinu předložených listin nehodnotily, pravdivost tvrzení neověřovaly a posoudily věc jednostranně. Neposkytly jí tudíž soudní ochranu, jelikož se pouze bránila a reagovala na zcela nevhodné chování vedlejšího účastníka a jeho rodiny. Napadená rozhodnutí vykládá tak, že jeden z rodičů může běžící řízení o úpravu rodičovské odpovědnosti - a v něm uvedené problematické, byť pravdivé informace - využít k odvolání daru darovaného za trvání manželství, ačkoli oba rodiče uvádí negativní informace o druhém z nich a konflikt je oboustranný. Považuje tudíž za nespravedlivé, že měla porušit dobré mravy proto, že opustila Jana B. a darovanou nemovitost z osobních důvodů, nemlčela o výchovné nezpůsobilosti Jana B. a udala - objektivně - černou stavbu. Uzavírá proto, že její vyjádření nemohou být vytržena z kontextu rodičovského konfliktu. Zásah do rovnosti účastníků spatřuje v tom, že různá chování Jana B. soudy označily za tolerovatelné excesy, některé pod vlivem emocí v opatrovnickém řízení, naopak u stěžovatelky mělo jít o taktiku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi, a poskytla pak stěžovatelce možnost repliky. 9. Vedlejší účastník navrhl stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh. Podle něj do pravomoci Ústavního soudu nespadá posuzovat hodnocení důkazů obecnými soudy, podmínky podle § 2072 současného občanského zákoníku jsou splněné. K namítanému neprovedení důkazů odkázal na rozsudek městského soudu a obsah spisu. 10. Městský soud odkázal na písemné odůvodnění rozsudku. Dodal, že postupoval podle platné právní úpravy, žádnou procesní stranu nezvýhodnil a žádná procesní ani ústavní práva neporušil. 11. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku. K dotazu Ústavního soudu uvedl, že vzal v potaz principy plynoucí ze stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 ze dne 14. dubna 2010 (dále jen "Stanovisko") jakožto principy obecně uznávané. Stěžovatelce nevytýkal výkon jejích subjektivních práv, nýbrž způsob, kterým tak činila. Ten shledal za nikoli běžný, protože jinou osobu dehonestovala a osočovala ve snaze získat pro sebe úspěch v opatrovnickém sporu. Nejedná-li účastník řízení v běžném styku férově a poctivě a snaží se poškodit jinou osobu, nevykonává svá subjektivní práva řádně. 12. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení a pravomoci Nejvyššího soudu. Konstatoval, že stěžovatelka opakuje již dříve uplatněné argumenty a ty dosahují pouze roviny podústavního práva. K dotazu na aplikaci principů plynoucích ze Stanoviska vyjádřil obavu, že rozborem Stan