IV.ÚS 3165/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3165/22 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Péče v Německu s. r. o. v likvidaci, sídlem Primátorská 296/38, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem, sídlem Údolní 2997, Tábor, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 1 Afs 167/2022-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že "Kasační stížnost podaná advokátem Mgr. Michalem Žibřidem, DiS. se odmítá" (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že dne 14. 7. 2022 obdržel kasační stížnost napadající rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 6. 2022 č. j. 15 Af 23/2018-98. Kasační stížnost podal jménem stěžovatelky Mgr. Michal Žibřid, DiS., advokát. Spolu s kasační stížností však Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil doklad prokazující vztah zastoupení mezi ním a stěžovatelkou. Oprávnění Mgr. Michala Žibřida, DiS., zastupovat stěžovatelku v řízení o kasační stížnosti nevyplynulo ani ze spisu krajského soudu, který si Nejvyšší správní soud vyžádal. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud vyzval Mgr. Žibřida usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. 1 Afs 167/2022-24 k předložení plné moci. Ke splnění této povinnosti soud stanovil lhůtu pěti dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo doručeno Mgr. Michalu Žibřidovi, DiS., dne 1. 9. 2022. Ten následně doložil plnou moc k podání kasační stížnosti, avšak datovanou dnem 5. 9. 2022, tedy až po podání kasační stížnosti. Podle Nejvyššího správního soudu bylo tedy zjevné, že kasační stížnost nebyl oprávněn podat v zastoupení stěžovatelky, neboť jí v době podání nezastupoval, proto Nejvyšší správní soud jeho podání odmítl. Zdůraznil, že je-li účastník zastoupen advokátem, kterého si zvolil a jemuž udělil plnou moc k zastupování, může zástupce kasační stížnost podat jeho jménem; podmínkou ovšem je, že takové zastoupení existuje v době, kdy je kasační stížnost sepsána a podána, tedy že v době, kdy je kasační stížnost zástupcem sepsána a podána, existuje mezi žalobcem a jeho zástupcem vztah zastoupení založený plnou mocí. Protože však kasační stížnost podal Mgr. Michal Žibřid, DiS., sice plnou moc doložil, avšak s datem 5. 9. 2022, ač kasační stížnost podal již 14. 7. 2022, což podle Nejvyššího správního soudu znamenalo, že kasační stížnost podal sám, nikoli jako zástupce stěžovatelky. Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že za podání kasační stížnosti nebyl v soudem stanovené lhůtě ani uhrazen soudní poplatek, v důsledku čehož by musel soud řízení o kasační stížnosti zastavit. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka tvrdí, že otázka udělení písemné plné moci je jedna věc a otázka zmocnění k podání kasační stížnosti věc druhá. Stěžovatelka zmocnila právního zástupce k podání kasační stížnosti s tím, že písemná plná moc byla doložena následně. Podle stěžovatelky je otázka písemné moci formální vada řízení, která je odstranitelná a doplněním plné moci tedy došlo k odstranění formální vady řízení. Nejvyšší správní soud tedy podle stěžovatelky mohl v řízení nadále pokračovat. Stěžovatelka shrnuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl přepjatě formalistický, pročež porušuje její právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky 5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a Odvolacímu finančnímu ředitelství jako žalovanému v posuzovaném řízení. 6. Nejvyšší správní soud se ve svém vyjádření neztotožňuje s tvrzením, že odmítnutí kasační stížnosti představuje zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky. Podle Nejvyššího správního soudu Mgr. Žibřid nepředložil doklad prokazující vztah zastoupení, oprávnění k zastoupení nevyplynulo ani ze spisu krajského soudu. Nejvyšší správní soud nadto podotýká, že v dané věci stěžovatelka neuhradila soudní poplatek, k jehož uhrazení byla vyzvána usnesením ze dne 19. 7. 2022, řízení o kasační stížnosti by tak i při řádném zastoupení musel Nejvyšší správní soud zastavit. 7. Odvolací finanční ředitelství se nevyjádřilo, pročež se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 49/1973 Sb. a zákona č. 30/2000 Sb.). 8. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníka řízení na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila a v replice uvádí, že skutečnosti, které Nejvyšší správní soud uvedl ve vyjádření, jsou nesporné. Sporným bylo pouze to, zda právní zástupce v době podání kasační stížnosti zastupoval stěžovatelku a zda byl zaplacen soudní poplatek. Stěžovatelka se však neshoduje s Nejvyšším správním soudem v otázce právních účinků předložení plné moci datované až po dni podání kasační stížnosti. V tomto ohledu je nutné rozlišovat vznik zastoupení a prokázání této skutečnosti písemnou plnou mocí. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovů