IV.ÚS 3167/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3167/17 ze dne 30. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Tregnera, zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 16 C 249/2011-133, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel spojil též návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vlastní úřední činnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Josef Husák (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by Obvodní soud pro Prahu 10 uložil stěžovateli povinnost zaplatit mu částku ve výši 986.000,- Kč s příslušenstvím a Ing. Petru Němečkovi povinnost zaplatit mu částku ve výši 1.914.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi ním, stěžovatelem, Ing. Petrem Němečkem a Ing. Václavem Menclem byla dne 14. 10. 2010 uzavřena dohoda o narovnání na základě sporných závazků ze smluv o půjčkách a vydání bezdůvodného obohacení, dle které mu měl stěžovatel uhradit částku ve výši 1.161.100,- Kč a Ing. Petr Němeček částku ve výši 2.253.900,- Kč. To se však nestalo, když vedlejšímu účastníku byla ze strany stěžovatele uhrazena pouze částka ve výši 175.000,- Kč a ze strany Ing. Petra Němečka pouze částka ve výši 340.000,- Kč. 4. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 16 C 249/2011-133, vyhověno, když stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 986.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), Ing. Petru Němečkovi byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 1.914.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele a Ing. Petra Němečka k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok III.). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že shledal dohodu o narovnání ze dne 14. 10. 2010 platnou, dostatečně určitou, když práva a povinnosti jejích účastníků jsou v ní dostatečně konkretizována, a uzavřenou jejími účastníky dobrovolně, což účastníci stvrdili svými podpisy. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 442/2015-261, jako věcně správné potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti podané žaloby, přičemž poukázal na dřívější jednání účastníků řízení a Ing. Václava Mencla, které bylo základem vzniku spornosti jejich vzájemných závazků. Všechny tyto sporné závazky byly dle názoru odvolacího soudu na základě předmětné dohody o narovnání ze dne 14. 10. 2010 nahrazeny závazky novými. Z tohoto důvodu proto dle názoru odvolacího soudu není rozhodné, jaké závazky a z jakého titulu mezi účastníky existovaly před uzavřením této dohody. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele a Ing. Petra Němečka, dle které měla být předmětná dohoda shledána neplatnou pro neurčitost či pro jejich údajný právní omyl, který se měl týkat právního základu původního závazku. Odvolací soud rovněž neshledal, že by předmětná dohoda byla v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. 6. Dovolání stěžovatele a Ing. Petra Němečka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 33 Cdo 4733/2016-368, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelé v jeho rámci nepředložili dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). 7. Ústavním soudem bylo z jeho úřední evidence dále zjištěno, že Ing. Petr Němeček podal proti shora blíže specifikovanému rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ústavní stížnost, která je téměř identická s ústavní stížností stěžovatele v nyní souzené věci. O této ústavní stížnosti bylo již rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. IV ÚS 3157/17, když Ústavní soud tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. III. 8. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností. Namítl, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které stěžovatel považuje za nesprávné, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dle názoru stěžovatele pouze lakonicky konstatoval, že má dohodu o narovnání ze dne 14. 10. 2010 za platnou, určitou a souladnou s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku, aniž by tento svůj závěr, který je dle názoru stěžovatele v hrubém rozporu se skutečností, blíže odůvodnil. Obdobně pak dle názoru stěžovatele odvolací soud postupoval, i pokud jde o tvrzení stěžovatele, že předmětná dohoda je neplatná z důvodu neexistence sporného závazku mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, který měla předmětná dohoda o narovnání vypořádat. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že sporná práva ke dni 14. 10. 2010 existovala pouze mezi vedlejším účastníkem a Ing. Václavem Menclem, nikoli mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Neexistence jakéhokoli sporného závazku mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem pak dle názoru stěžovatele vyplývá též ze skutečnosti, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla o témže okruhu práv a povinností uzavřena dohoda již dne 30. 4. 2010, na základě které sporné vztahy mezi nimi již jednou provždy zanikly. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy nesprávně posoudily i otázku závaznosti soudního rozhodnutí pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení, ze kterého takové rozhodnutí vzešlo. Upozornil přitom na to, že soud prvního stupně přihlížel při svém rozhodování též k výsledkům řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011 a řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 263/2012, ačkoli tato rozhodnutí nebyla pro stěžovatele závazná, neboť stěžovatel nebyl účastníkem těchto řízení a neměl tak možnost hájit v jejich rámci svá práva. Ústavně zaručená práva stěžovatele měla být konečně porušena také tím, že soud prvního stupně stěžovatele nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ačkoli dospěl k závěru, že stěžovatelem navržené důkazy nevedou k závěru o neplatnosti dohody o narovnání, a nevyzval stěžovatele k označení dalších důkazů pro prokázání tohoto tvrzení. Stěžovatel konečně namítl též to, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, když bez jakéhokoli odůvodnění neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelem k prokázání jeho tvrzení. 9. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud do svého rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. IV. 10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). 12. Žádné takové pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah,