IV.ÚS 3169/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3169/09 ze dne 18. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Vackova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 č. j. 8 Tdo 1055/2009-1095, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2009 č. j. 6 To 28/2009-1042 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 39 T 8/2008-989, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 39 T 8/2008-989 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon" nebo "tr. z."), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Šlo v pořadí již o druhý odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně, kdy předchozí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2008 byl k odvolání stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 6 To 101/2008 v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Stěžovatel podal i proti nynějšímu druhému odsuzujícímu rozsudku ze dne 26. 1. 2009 odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 č. j. 6 To 28/2009-1042 tak, že napadený rozsudek zrušil a podle ustanovení § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 tr. z. a uložil stěžovateli trest v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Na rozdíl od soudu nalézacího odvolací soud vypustil ze skutkové věty rozsudku motiv jednání. Ke stěžovatelem podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2009 č. j. 8 Tdo 1055/2009-1095 stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud neměl pro závěr k otázce motivu oporu v provedeném dokazování a proto odvolací soud motiv jednání ze skutkové věty vypustil. Podle názoru stěžovatele je však motiv spáchání trestného činu v rámci dané skutkové podstaty (10-15 let) rozhodující, a to přinejmenším z hlediska výše trestu. Stěžovatel připomíná, že nový zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), podle motivu rozlišuje vraždu a zabití. Soudy obou stupňů však na zjišťování motivu jeho údajného jednání zcela rezignovaly. V rámci provedeného dokazování měl zásadní místo znalecký posudek MUDr. H., který uzavřel, že sebevražda dvěma výstřely není z hlediska anatomického vyloučena, pouze z hlediska soudně-lékařského je považována za méně pravděpodobnou. Tyto závěry potvrdila po vrácení věci Vrchním soudem při svém výslechu v rámci hlavního líčení také znalkyně z oblasti psychologie MUDr. P., která uvedla, že i z psychologického hlediska je varianta sebevraždy méně pravděpodobná. Z odůvodnění obou rozsudků ale podle stěžovatele nevyplývá, které konkrétní důkazy zvyšují tuto "menší míru pravděpodobnosti" obsaženou v závěrech obou znalců, při níž neexistují sebemenší pochybnosti, že trestný čin spáchal stěžovatel. Rozhodně k tomuto závěru nepřispěli svědci, kteří v podstatě vypovídali jen k širšímu kontextu událostí a jejich výpověď snad může mít jistou váhu pouze stran motivu jednání. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že některé závěry policejní expertízy v rovině indicií spíše vyvracejí závěry znaleckých posudků o jednání stěžovatele (nebyly zjištěny povýstřelové zplodiny na rukou ani obočí stěžovatele, na stěžovatelově těle nebyly zjištěny ani žádné modřiny svědčící o fyzickém střetu, jedna z nábojnic byla nalezena vně vozidla). Nalézacímu soudu se nepodařilo ustanovit "skupinu osob", k níž by měl stěžovatel vzhledem k jeho údajnému jednání nějaký vztah. 4. Stěžovatel dále argumentuje principy spravedlivého procesu, ustanoveními trestního řádu vylučujícími libovůli a požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že se podle jeho přesvědčení dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a jím přednesenými námitkami. Nepřípustnou libovůli spatřuje stěžovatel i v tom, že odůvodnění obou odsuzujících rozsudků jsou téměř identická, kdy stejný důkaz za stejných podmínek jsou soudy schopny vyložit dvakrát během jednoho měsíce diametrálně odlišně, a to bez zdůvodnění, jak k tomuto názoru přišly. Na druhé straně bylo podle názoru stěžovatele provedeno mnoho důkazů, které přímo vyvracejí tvrzení obžaloby. Obecné soudy ve stěžovatelově případě porušily i Ústavním soudem zformulovanou zásadu zákazu deformace důkazů, spočívající ve vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Vyšetřování v přípravném řízení bylo podle stěžovatele vedeno nedůsledně, neboť ze strany policistů nebyly za účelem zjištění přítomnosti povýstřelových zplodin odebrány vzorky z pod jeho nehtů. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, ohledně viny stěžovatele, byl s ohledem na absenci přímých důkazů založen na nepřímých důkazech a vzhledem k jejich nedostatečnosti se tak závěr soudů podle názoru stěžovatele ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy postupovaly přímo proti zásadě in dubio pro reo, kdy téměř vždy, když vyvstaly pochybnosti o průběhu skutkového děje, vyložily indicie v neprospěch a k tíži stěžovatele. Stěžovatel v tomto ohledu ve své argumentaci odkazuje i na některá rozhodnutí Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 8/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. 6. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že nemá, co by dodal nad rámec argumentace uvedené v jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2009. 7. Krajský soud v Brně ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve poukazuje na to, že pokud měl stěžovatel vydávat peníze neustanoveným osobám, mohl tak být zvažován i zištný motiv, čímž by pak mohlo být jednání stěžovatele hodnoceno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst.1, odst. 2 písm. h) tr. z., což by pro něj nebylo příznivé. Soud se nakonec přiklonil k právní kvalifikaci jednání stěžovatele pouze jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. z. Dále soud uvádí, že svědkové sice vypovídali k širším souvislostem, avšak jejich výpovědi potvrzovaly stav poškozeného v daném období, což bylo v rozporu se stěžovatelovou obhajobou. Nelze ani dospět k závěru, že výsledky kriminalistické fyzikálně-chemické expertízy neumožňují situaci, ve které měl stěžovatel střílet na poškozeného. Závěry této expertízy nelze hodnotit izolovaně od ostatních ve věci provedených důkazů. V rámci řízení nebyly zjištěny nedostatky v policejní práci ve vztahu k dodržení 100. Závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 7. prosince 2001 ke kriminalisticko technické činnosti Policie České republiky, kde jsou upraveny postupy při zajišťování povýstřelových zplodin. 8. Krajský soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že činil závěry, jak se věc nestala, a že neměl vyvracet výpověď stěžovatele. Soud se vypořádával s obhajobou stěžovatele, což je podle trestního řádu jeho povinností. Soud se také nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že úkolem soudu je prokazovat to, že se obžalovaný dopustil trestného činu. V rámci řízení před soudem se prosazují prvky kontradiktorního řízení, vinu prokazuje státní zástupce předkládáním důkazních prostředků, které také soud ve větší míře provádí, aby z nich poukázal na usvědčující důkazy, zatímco obžalovaný má možnost argumentovat, protože on nevinu prokazovat nemusí. Na stěžovatelovu vinu nemá vliv to, že nebyla zjištěna "skupina osob", a nebyla přesně zjištěna pohnutka, jak to uvedl soud druhého stupně ve skutkové části rozsudku. V případě skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. z. je obligatorním znakem subjektivní stránky zavin