IV.ÚS 3173/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3173/15 ze dne 17. 5. 2016 N 88/81 SbNU 465 K postupu soudu, který nezaložil do spisu kompletní písemné odvolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 3173/15 ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183, kterým byla odmítnuta stěžovatelova odvolání, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a P. Š. a K. Š. jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl jako soud nalézací rozsudkem ze dne 16. 10. 2014 č. j. 39 P 44/98-1120 o návrhu stěžovatele na snížení výživného a o návrhu jeho dcery na zvýšení výživného tak, že návrh na snížení výživného zamítl, přičemž výživné zvýšil od 1. 9. 2008 na 3 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2011 na 4 000 Kč měsíčně. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost doplatit výživné za období od 1. 9. 2008 do 31. 10. 2014 ve výši 56 000 Kč a nahradit České republice náklady řízení ve výši poloviny znalečného. Usnesením nalézacího soudu ze dne 12. 1. 2015 č. j. 39 P 44/98-1137 byla stanovena výše znalečného na 55 113 Kč. 2. Proti oběma uvedeným rozhodnutím nalézacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím elektronické podatelny Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 1. 2015 dvě odvolání, která však nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem ani v zákonné lhůtě 3 dnů doplněna předložením originálu, případně podáním shodného znění; k těmto podáním proto soud v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. nepřihlédl. 3. Stěžovatel následně podal zmíněná odvolání znovu dne 30. 1. 2015, tedy stále v odvolací lhůtě, tentokrát v listinné podobě, a to osobně na podatelně soudu - tato podání však nejsou ve spise založena. Dne 18. 2. 2015 byl stěžovatel nalézacím soudem vyzván k předložení kopií odvolání podaných dne 30. 1. 2015 opatřených podacím razítkem soudu, k čemuž mu byla stanovena lhůta pěti dnů. Dne 24. 2. 2015 proto stěžovatel soudu dodal pouze okopírované titulní strany odvolání opatřené podacím razítkem, a následně byla soudem vyžádána vyjádření ostatních účastníků k odvolání. 4. Nalézací soud předložil spis s odvoláním dne 20. 3. 2015 odvolacímu soudu, který jej však vrátil zpět bez věcného vyřízení s odůvodněním, že nelze projednat odvolání podaná prostřednictvím e-mailu, jestliže nejsou podepsána uznávaným elektronickým podpisem nebo následně doplněna předložením originálu. Písemná odvolání podaná dne 30. 1. 2015 také nelze projednat, jelikož nejsou ve spise v úplné podobě - založeny jsou pouze kopie jejich titulních stran, které stěžovatel zaslal soudu na jeho výzvu dne 24. 2. 2015. Uložil nalézacímu soudu, aby podaná odvolání dohledal a založil je do spisu. 5. Ze záznamu nalézacího soudu ze dne 14. 5. 2015 vyplývá, že přes veškerou snahu o dohledání chybějících částí odvolání se je nepodařilo nalézt; z tohoto důvodu byl stěžovatel vyzván, aby zaslal soudu kopie obou odvolání, popřípadě potvrzení, že mají stejný obsah jako ta, která byla odeslaná e-mailem dne 25. 1. 2015. Stěžovatel se k žádosti obratem vyjádřil tak, že informace o těchto podáních nemá, tudíž nemůže být nápomocen a bude nutné kontaktovat jeho zástupce, který na výzvu soudu prohlásil, že elektronická podání ze dne 25. 1. 2015 a písemná podání ze dne 30. 1. 2015 jsou shodná. 6. Nalézací soud tedy opět předložil věc k projednání odvolacímu soudu, který však spis znovu nalézacímu soudu vrátil s tím, že k podáním ze dne 25. 1. 2015 učiněným prostřednictvím e-mailu nelze přihlížet vůbec, tudíž je není možné ani potvrdit souhlasným stanoviskem o shodnosti se ztracenými písemnými podáními. Současně vyslovil domněnku, že odvolání byla podána neúplná a že by nalézací soud měl vyzvat zástupce k odstranění vad podání dle § 43 o. s. ř. 7. Nalézací soud proto dne 14. 7. 2015 vyzval v intencích pokynu odvolacího soudu zástupce stěžovatele k doplnění odvolání, přičemž výslovně uvedl, že v dostupném fragmentu odvolání absentuje podpis jednající osoby, datace, údaje o osobě, která odvolání činí a vymezení odvolacích důvodů s odvolacím návrhem. Zároveň zástupce stěžovatele poučil o tom, že odvolání musí být doplněno do 10 dnů ode dne doručení této výzvy pod sankcí jeho odmítnutí. 8. Tehdejší zástupce stěžovatele se k usnesení vyjádřil, a to převážně v podobě citací úryvků z podaných odvolání (z částí, které chybí). Z obsahu vyjádření lze vyvodit, že zástupce stěžovatele si nebyl vědom skutečnosti, že soud jeho podání ze dne 30. 1. 2015 nemá k dispozici v kompletní podobě. Nalézací soud nato předložil věc k rozhodnutí odvolacímu soudu s poznámkou, že vady odvolání nebyly ve lhůtě odstraněny; dne 26. 8. 2015 odvolací soud napadeným usnesením obě odvolání stěžovatele odmítl. 9. Stěžovatel podal proti usnesení o odmítnutí odvolání dne 22. 9. 2015 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. V něm namítal, že odvolání bylo podáno řádně a včas; současně napadá i poučení soudu, jelikož chybí poučení o odvolání a poučení o dovolání označuje za neplatné. Usnesením ze dne 12. 10. 2015 Obvodní soud pro Prahu 6 vyzval stěžovatele k doplnění podání ve smyslu označení, zda se jedná o odvolání či dovolání, jelikož odvolání v této věci není podle § 201 o. s. ř. přípustné. Ze sdělení zástupce stěžovatele ze dne 16. 10. 2015 lze dovodit, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání za rozhodnutí soudu v prvním stupni a domnívá se, že se proti němu lze odvolat. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 10. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a domáhá se zrušení uvedeného usnesení. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále v něm spatřuje porušení zásady rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny, práva rovného postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy. Namítá také, že bylo porušeno jeho právo na ochranu základních práv mocí soudní v souvislosti s čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na zákonnost podle čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny. 11. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo ke ztrátě jím podaných odvolání dne 30. 1. 2015. Nalézací soud ve vyjádření ke stížnosti ze dne 18. 1. 2016 uvedl, že bylo prováděno neúspěšné pátrání po podáních stěžovatele, která došla 30. 1. 2015 a která byla následně ztracena. Vyjádřil se v tom smyslu, že není schopen zjistit, v jakém momentu došlo ke ztrátě uvedených podání, avšak je zjevné, že byla ztracena pochybením soudu. Zdůraznil, že ke dni 24. 2. 2015 byly stěžovatelem doloženy jen první strany odvolání a ani po výzvě soudu nebyla podání doplněna. 12. Odvolací soud ve vyjádření ze dne 30. 11. 2015 odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a vysvětluje, že k podáním učiněným prostřednictvím e-mailu nebylo přihlíženo, jelikož nebyla v zákonné lhůtě doplněna, a jiná kompletní podání se ve spise nenacházejí. Při opětovném podání těchto odvolání stěžovatel poskytl soudu pouze jejich první strany, považoval tedy podání za vadné, neboť se na nich nenacházely všechny nezbytné náležitosti, a tyto vady stěžovatel ani po výzvě soudu neodstranil. III. Posouzení náležitostí ústavní stížnosti 13. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 14. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci si vedle vyjádření účastníků vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 39 P 44/98 a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. IV. Posouzení vlastní stížnosti 15. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel řádně využil svého práva podat proti rozhodnutím nalézacího soudu odvolání, avšak podání, jimiž tak učinil, nebyla z důvodů, které již nelze objasnit, založena do spisu; v důsledku pochybení soudu patrně došlo