IV.ÚS 3173/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3173/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Vojtěchovského, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2020 č. j. 6 As 141/2019-64, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 51 A 20/2018-93 a opatření obecné povahy - Změna č. 4 Územního plánu sídelního útvaru Roztoky, schváleného usnesením Zastupitelstva města Roztoky ze dne 27. září 2017 č. j. UZM 179-8/17 a vydaného pod č. MURO 4322/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a města Roztoky, sídlem nám. 5. května 2, Roztoky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených aktů 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí a opatření obecné povahy s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného opatření obecné povahy - Změna č. 4 Územního plánu sídelního útvaru Roztoky, schváleného usnesením Zastupitelstva města Roztoky ze dne 27. září 2017 č. j. UZM 179-8/17 a vydaného pod č. MURO 4322/2017 (dále jen "změna územního plánu"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a změny územního plánu se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. XY a XYZ (dále též "dotčené pozemky"), a též v jejich blízkosti ležícího pozemku parc. č. XYW, jehož součástí je rodinný dům č. p. ZY, vše v obci R., v katastrálním území Ž. Změnou územního plánu byla vymezena veřejně prospěšná stavba místní komunikace se smíšeným provozem. Tato komunikace s možností vyvlastnění dotčených pozemků a předkupního práva k nim má vést po dotčených pozemcích a jejím účelem je dopravně propojit ulici Š. s L. 3. Tuto změnu územního plánu napadl stěžovatel návrhem podaným ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Krajský soud napadeným rozsudkem jeho návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že město Roztoky při vydání změny územního plánu neporušilo zákon ani neomezilo nepřiměřeně stěžovatelovo vlastnické právo k dotčeným pozemkům. Dále uvedl, že město Roztoky řádně a přezkoumatelně vypořádalo stěžovatelovy námitky vznesené při přípravy změny územního plánu a že se nikterak nedostalo do rozporu s existencí stávajících staveb na stěžovatelových pozemcích (rodinného domu, zdi, oplocení a zpevněných ploch). Jde-li o proporcionalitu zásahu do stěžovatelových práv, krajský soud uzavřel, že neshledal žádný zjevný exces. 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Uvedl, že město Roztoky v odůvodnění napadené změny územního plánu vysvětluje, že původní územní plán z roku 1995 předpokládal a zakotvoval v dané lokalitě určitou koncepci veřejných prostranství a dopravních propojení, jež byla narušena tím, že stavební úřad v letech 1996 až 2006 vydal řadu územních rozhodnutí a stavebních povolení v rozporu s touto koncepcí, což završil povolením stavby stěžovatelova rodinného domu na ploše určené pro zeleň v roce 2010. Cílem napadené změny územního plánu je mimo jiné zachytit takto vzniklý stav jako stav stávající a v návaznosti na to nově vymezit potřebná dopravní spojení a plochy veřejných prostranství. Některé plochy tohoto typu tak napadená změna územního plánu vymezuje nově na jiných místech, jiné ponechává v podstatě "při starém" a do změny jsou zahrnuty proto, aby byla zřejmá jejich úloha v nově upravené koncepci. Právě to je i případ dopravního spojení přes dotčené pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Nejvyšší správní soud shledal, že město R. v napadené změně územního plánu předpokládanou obslužnou komunikaci zachovalo v jejím původním umístění (na tom se strany shodují), zakotvilo podle současných požadavků možnost vyvlastnění dotčených pozemků (nicméně tato možnost tam od počátku byla) a nově vymezilo též předkupní právo. Ačkoliv teoreticky by se každý z těchto nových prvků mohl stěžovatele na jeho právech dotknout, nezaložil stěžovatel svůj návrh, jímž se domáhal zrušení změny územního plánu, na těchto nově zakotvených omezeních, nýbrž směřoval vůči samotnému vymezení pozemní komunikace na dotčených pozemcích, jež mu do budoucna brání v jejich odlišném a jím preferovaném využití. Stěžovatel nijak nekonkretizoval - a to ani v podaném návrhu, ani v reakci na vyjádření města R. k němu - jak přesně se jej měla na právech dotknout napadená změna územního plánu, resp. jí provedené změny a upřesnění v obsahu původního územního plánu. Jinak řečeno, v řízení před krajským soudem brojil stěžovatel výhradně jen proti důsledkům, jež pro výkon jeho vlastnického práva vyplývaly již z územního plánu původního, jejž ovšem již s ohledem na zákonnou lhůtu pro podání návrhu napadnout nemohl. Proto není splněna podmínka § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, tedy, že stěžovatel není napadeným opatřením obecné povahy dotčen na svých veřejných subjektivních právech. Krajský soud tak sice dospěl ke správnému výsledku, avšak na základě nesprávných důvodů. V takovém případě Nejvyšší správní soud je oprávněn kasační stížnost zamítnout a ve svém rozsudku vyložit důvody, jež měly k zamítnutí návrhu vést. Nejvyšší správní soud též zdůraznil, že v posuzované věci měl stěžovatel v žalobním i kasačním řízení možnost vyjádřit se ke klíčové právní otázce, tedy zda se jej napadená změna územního plánu konkrétně nově dotkla na právech. K tomu jej Nejvyšší správní soud výslovně vyzval. Ani k této výzvě však stěžovatel nepředložil žádné skutkové tvrzení, jež by jeho dotčení na právech napadenou změnou územního plánu mohlo zakládat, stejně jako nenabídl žádnou právní argumentaci, jež by vyvracela výše popsaný náhled Nejvyššího správního soudu, podle níž k takovému dotčení v případě regulace převzaté z předchozí verze opatření obecné povahy (územního plánu) prakticky nemůže dojít, proto jeho kasační stížnost zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména poukazuje na skutečnost, že v průběhu procesu vzniku změny územního plánu brojil proti vymezení předmětné veřejně prospěšné stavby místní komunikace (sub 3) jako takové, proti zřízení předkupního práva k předmětným pozemkům, a to námitkami, ve kterých předkupní právo s podrobným zdůvodněním označil jako nedůvodné, tak v návrhu ke krajskému soudu, stejně tak v samotné kasační stížnosti, kde se vyjádřil tak, že zřízením předkupního práva a možnosti vyvlastněni předmětných pozemků je umožněno znehodnocení předmětných pozemků a stavby souvisejícího rodinného domu (výslovně uvedl stavebně technické části umístěné na předmětných pozemcích, které tvoři funkční celek s rodinným domem a bez nichž nelze tento dům plnohodnotně užívat), resp. že zřízením předkupního práva a možností vyvlastnění dochází k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. 6. Nejvyšší správní soud však v rozporu s těmito tvrzeními dospěl k závěru, že stěžovatel nijak nekonkretizoval, jak přesně se jej měla na právech dotknout napadená změna územního plánu, resp. jí provedené změny a upřesnění v obsahu původního územního plánu. Regulace, kterou přináší změna územního plánu, se práv stěžovatele nemůže podle napadeného rozsudku dotknout, protože tím město R. pouze přebírá regulaci z předchozího územního plánu. Nejvyšší správní soud se tak v posuzované věci přiklonil k závěru, že je-li vydávána pouze změna územního plánu, přičemž ten původní zůstává stále v platnosti a je pouze v příslušném rozsahu upraven (novelizován) provedenou změnou, do práv vlastníka pozemku se nově nezasahuje. 7. Nesprávné posouzení Nejvyššího správního soudu však spočívá v tom, že ve svém hodnocení pomíjí pravomocně vydaná rozhodnutí a kolaudační souhlas ke stavbám stěžovatele (a to přesto, že se svou existencí stávají limity využití území), a tím zasahuje do základního práva stěžovatele vlastnit majetek. Stěžovatel má dále za to, že se Nejvyšší správní soud měl zabývat též tím, zda změna územního plánu je skutečně "legalizační" jak deklarovalo město R., tedy, zda skutečně v letech 1996 až 2006 a později docházelo v řízeních před stavebním úřadem R., týkajících se té části území, která je předmětem změny územního plánu, k vydávání územních rozhodnutí v rozporu s územním plánem, a zda v pr