IV.ÚS 318/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 318/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Květná 171/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023 sp. zn. 6 Tdo 742/2023, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2023 sp. zn. 9 To 3/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2022 sp. zn. 48 T 7/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. 48 T 7/2019, vydaným v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 6 Tdo 57/2022, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí ve věci, byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zároveň byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 5 let, a dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti člena kontrolního orgánu spořitelních a úvěrových družstev na dobu 5 let. 3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 9 To 3/2023 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné. 5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 17. 2. 2012 v postavení jediného jednatele společnosti A o (dále jen "A")., a zároveň jako předseda kontrolní komise B (dále jen "B"), se záměrem vylákat finanční prostředky ve prospěch A, uzavřel se zástupci B smlouvu o úvěru znějící na částku ve výši 70 000 000 Kč, přičemž věděl, že při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje. Zamlčel existenci dluhu A vůči V. V. v částce 16 000 000 Kč, vůči společnosti C (dále jen "C") ve výši 1 150 000 Kč. V podkladech o podnikatelském záměru A ohledně provozování fotovoltaické elektrárny deklaroval za období roku 2011 dodávku vyrobené elektřiny do distribuční sítě za více než 18 700 000 Kč, ačkoliv v uvedeném období nebyla společností E.ON hrazena za dodanou energii žádná výkupní cena, neboť A neměla ani licenci, ani uzavřený smluvní vztah se společností E.ON na dodávku elektřiny, přičemž tímto způsobem stěžovatel postupoval přesto, že jako předseda kontrolní komise B měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného B. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že jako předseda kontrolní komise B měl být osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Stěžovatel měl toliko dle obchodního zákoníku povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pouhá péče řádného hospodáře přitom pro dovození zvláštní povinnosti hájit zájmy poškozeného nepostačuje. To lze dovodit z judikatury. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1550/2016 má správce závodu zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného u insolvenčního správce, protože je povinen vykonávat svoji funkci s odbornou péčí, což je kvalifikovaný a vyšší požadavek přesahující prostou povinnost péče řádného hospodáře. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 sp. zn. 5 Tdo 1258/2021 pak zvlášť uloženou povinnost nelze směšovat se samotnou existencí povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek; tato povinnost sama o sobě nevyplývá z pouhého postavení statutárního orgánu. Podobně hovoří i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1480/2008 či sp. zn. 5 Tdo 1454/2003. Dotčená rozhodnutí sice zmiňují převážně členy statutárních orgánů, nicméně bylo by absurdní, aby členové statutárního orgánu při vzniku škody nesli nižší odpovědnost, než členové dalších orgánů poškozeného subjektu. Pokud by zvláštní povinnost vyplývala již z povinnosti péče řádného hospodáře, pak by navíc u trestného činu dle § 220 trestního zákoníku byla vždy naplněna kvalifikovaná podstata dle § 220 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a nebylo by pak vůbec zřejmé, za jaké situace by mohla být naplněna jen základní skutková podstata. 7. Nejvyšší soud dovodil, že zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného je nutné vykládat spolu s významem činnosti kontrolní komise. Přitom však dle stěžovatele pominul, že člen kontrolní komise je vázán právě a pouze povinností péče řádného hospodáře. Kontrolní komise se u B nadto vyjadřovala výhradně v případě, že B mělo poskytnout úvěr členu představenstva nebo úvěrové komise; nikoliv u svých vlastních členů. Není zřejmé, v čem se postavení stěžovatele lišilo od jiných osob, které byly zatíženy povinností péče řádného hospodáře a u kterých z této povinnosti judikatura nedovodila zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného. Nejvyšší soud provedl judikaturní odklon, což může představovat jurisdikční libovůli [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69) ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2234/10 (N 145/70 SbNU 353), ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) a ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455). 8. Odklon judikatury by navíc musel být proveden za užití § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, dle kterého dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05). To se nestalo. 9. Stěžovatel též namítá, že skutková podstata, pro kterou byl odsouzen, předpokládá i vznik škody. To plyne ze skutečnosti, že § 211 odst. 5 písm. b) hovoří o poškozeném. Tento znak skutkové podstaty nebyl naplněn. 10. Dále stěžovatel namítá, že byl stíhán a odsouzen v rozporu s § 220 odst. 1 trestního řádu, tedy nebyla zachována totožnost skutku. Oproti obžalobě se popis skutku dle napadených rozhodnutí liší zaprvé v tom, že se dotčeného jednání měl dopustit nejen jako jednatel A, ale také jako předseda kontrolní komise B, zadruhé měl mít zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, kterou měl svým jednáním porušit, a zatřetí jeho jednáním nemělo dojít ke vzniku žádné škody. Ke změně popisu skutku sice v průběhu řízení může docházet, avšak výhradně na základě toho, že při projednávání trestní věci vyjdou najevo skutečnosti dříve neznámé. Takové možná vyšly najevo stran toho, že jednáním stěžovatele nemělo dojít ke vzniku žádné škody, nikoliv však v případě prvé či druhé uvedené změny. 11. Stěžovatel má rovněž za to, že nebylo prokázáno, že listina nazvaná "podnikatelský zájem", od něj skutečně pochází. A naopak byla v řízení opomenuta jiná listina - právní stanovisko JUDr. Michaely Vosecké Klečkové ze dne 15. 2. 2012, ze které plyne, že B byly osvětleny důvody, pro které společnost A nemohla ke dni podání žádosti o poskytnutí úvěru prodávat elektřinu společnosti E.ON. Důkaz touto listinou nebyl v řízení proveden, aniž to bylo odůvodněno. V souvislosti se závazkem společnosti A vůči společnosti C pak stěžovatel v předchozím řízení předložil odborné vyjádření auditora Ing. Jana Glatta ze dne 21. 3. 2023, z něhož mj. vyplývá závěr o nejasnosti vedení tohoto závazku; odvolací soud se však s tímto důkazem v napadeném usnesení náležitě nevypořádal. Pokud jde o závazek společnosti A vůči V. V., soudy se nevypořádaly s namítanou sporností tohoto závazku a také s tím, zda o něm stěžovatel v době sepisu a podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, když stěžovatel v době uzavírání smluv o půjčce v roce