IV.ÚS 3180/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3180/14 ze dne 8. 4. 2015 N 74/77 SbNU 111 Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Tomáše Lichovníka a soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. IV. ÚS 3180/14 ve věci ústavní stížnosti Roberta Kazdy, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Brno, náměstí 28. října 1898/9, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 21 C 127/2014-38 ze dne 23. 7. 2014, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti uhradit České kanceláři pojistitelů částku 2 060 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, za účasti České kanceláře pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou, se sídlem Novodvorská 994, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 21 C 127/2014-38 ze dne 23. 7. 2014 bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 21 C 127/2014-38 ze dne 23. 7. 2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit České kanceláři pojistitelů (dále jen "vedlejší účastník") částku 2 060 Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 5 812 Kč; co do částky 359 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. II. 2. Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 127/2014 a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník se domáhal úhrady žalované částky jako příspěvku hrazeného provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Obrana stěžovatele spočívala v tvrzení, že vozidlo po havárii neprovozoval, bylo odstaveno, a není tak povinen příspěvek hradit. 3. Z výzvy ze dne 28. 6. 2011 vzal soud za prokázané, že stěžovatel byl žalobcem vyzván k úhradě příspěvku podle § 24c odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. za nepojištěné vozidlo reg. zn. 7B30800 za dobu od 20. 4. 2011 do 15. 5. 2011 v částce 1 820 Kč a nákladů uplatnění nároku v částce 170 Kč. K zaplacení částky mu byla zaslána upomínka ze dne 26. 9. 2011. Z výpisu z evidence motorových vozidel vzal soud za prokázané, že stěžovatel byl evidován jako provozovatel předmětného vozidla od 24. 6. 2010 do 6. 5. 2014. Z korespondence pojišťovny Kooperativa se stěžovatelem vzal soud za prokázané, že po dopravní nehodě dne 22. 7. 2010 bylo vozidlo poškozeno, pojistná událost byla řešena jako totální škoda na vozidle a bylo vyplaceno pojistné plnění odpovídající hodnotě vozidla po odečtení ceny zbytků. 4. Soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Stěžovatel byl evidován jako vlastník a provozovatel vozidla, které v předmětném období nemělo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., a žalobci tak náleží příspěvek podle § 24c citovaného zákona. Argumentace, že vozidlo nebylo fakticky provozováno, je podle soudu bezpředmětná. Z evidence vozidel totiž vyplývá, že stěžovatel neoznámil ukončení provozování vozidla do registru motorových vozidel, neodevzdal poznávací značky a zelenou kartu, a proto bylo vozidlo nadále evidováno jako provozované, což je podle § 24c odst. 1 věty třetí zákona č. 168/1999 Sb. směrodatné pro posouzení nároku. Žalobu co do částky 359 Kč, tj. náklady na vymáhání nároku vymáhací agenturou, soud zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by vymáhací agentura činila fakticky jakékoliv úkony směřující k vymáhání pohledávky ani že by žalobce za tyto služby uhradil jakoukoliv částku. III. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustil svévole, neboť interpretoval právní předpis bezdůvodně zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, čímž vybočil z obecných principů spravedlnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. I když jde o tzv. bagatelní spor, je přesvědčen, že míra porušení jeho práv dosáhla intenzity odpovídající úrovni porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod. Městský soud šel proti judikaturní praxi obecných soudů a dokonce i Ústavního soudu [zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543) a dále sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 77/73 SbNU 373), IV. ÚS 4002/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 117/73 SbNU 811), jež dopadají na skutkově identické případy]. Stěžovatel zdůrazňuje, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, resp. ponecháno na pozemní komunikaci není. Dovozovat fikci provozování vozidla pouze a výlučně na základě jeho evidence v Centrálním registru vozidel, i za situace, kdy byl stěžovatelem prokázán opak, nelze. 6. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí soudu rovněž za nespravedlivé a neadekvátní, a to i s ohledem na přisouzené náklady řízení, které jsou více než dvakrát vyšší než jistina. I z tohoto pohledu má stěžovatel za to, že rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. IV. 7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a vedlejšího účastníka řízení. 8. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 9. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že úmyslem zákonodárce, promítnutým do smyslu a účelu zákona, bylo postihovat ty vlastníky/provozovatele, kteří byli zapsáni v registru vozidel, nebo ty vlastníky/provozovatele, kteří v něm zapsáni být měli, za provozování nebo ponechání vozidla bez sjednaného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na veřejně přístupné pozemní komunikaci, tj. věci, která v důsledku své váhy a z ní vyplývající kinetické energie je schopna způsobit značnou škodu na majetku, zdraví i životech lidí, kterou vedlejší účastník hradí z garančního fondu za osoby k tomu povinné. 10. Důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že vozidlo není provozováno, nese osoba, která se toho dovolává. Vedlejší účastník nemá prostředky ani možnosti ověřovat faktické používání všech vozidel, jež jsou evidována jako nepojištěná. Tento závěr aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13. Vedlejší účastník se zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatel neprokázal neprovozování vozidla. Stěžovatel svá tvrzení o neprovozuschopnosti opírá o zprávu pojistitele, z níž plyne, že došlo k totální škodě na vozidle. Je však nezbytné rozlišovat totální škodu ekonomickou a technickou. Stěžovatel neprokázal, že vozidlo objektivně nebylo provozuschopné a že bylo odstaveno mimo veřejnou komunikaci. 11. Vedlejší účastník navrhuje, aby z uvedených důvodů a s přihlédnutím k bagatelnosti částky byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 12. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejšího účastníka setrval na své argumentaci a poukázal na to, že na předmětném vozidle byla způsobena "totální škoda". Subjektivní hodnocení míry poškození vozidla vedlejším účastníkem není případné ani nijak rozhodující. Polemika o tzv. totální škodě ekonomické a technické je nadbytečná. Vozidlo bylo zničeno v každém případě takovým způsobem, že jeho další provoz nebyl fakticky možný. 13. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i průběh řízení před městským soudem jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy, není třeba je podrobněji rekapitulovat. V. 14. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. 15. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stíž