IV.ÚS 3181/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3181/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní nemocnice Bulovka, sídlem Budínova 67/2, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1341/2023-234 ze dne 28. srpna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 321/2022-204 ze dne 1. prosince 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 109/2021-167 ze dne 27. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 9, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla 31. března 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb (rámcová smlouva) na dobu pěti let podle § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a podle vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. V čl. XI bodu 1 této smlouvy je uvedeno, že právní vztahy mezi účastníky se v otázkách neupravených právními předpisy v oblasti veřejného zdravotního pojištění a poskytování hrazených služeb a smlouvou řídí obchodním zákoníkem. Následně byly uzavírány dodatky k této smlouvě pro jednotlivé kalendářní roky. Pro rok 2016 šlo o dodatky uzavřené v březnu 2016. Náklady skutečně vynaložené stěžovatelkou na poskytování hospitalizační péče pojištěncům vedlejší účastnice byly v roce 2016 vyšší než částky náležející stěžovatelce podle sjednaných dodatků (náklady činily přibližně 134 miliónů Kč, vedlejší účastnice uhradila na základě uzavřeného dodatku na akutní hospitalizační péči přibližně 116 miliónů Kč). Stěžovatelka se proto žalobou domáhala přibližně 18 miliónů Kč jako rozdílu mezi jí nutně vynaloženými náklady na poskytování akutní hospitalizační péče v roce 2016 očištěnými od jiných relevantních zdrojů financování a úhradami provedenými vedlejší účastnicí. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z toho, že právo na úhradu zdravotních služeb poskytnutých v roce 2016 nemohla založit rámcová smlouva uzavřená v roce 2013 v režimu obchodního zákoníku, proto se na promlčení uplatněného práva vztahují právní předpisy účinné po 1. lednu 2014, tedy občanský zákoník. Vzhledem k délce promlčecí lhůty, datu podání žaloby a vznesené námitce promlčení uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobou uplatněné právo je promlčené. Současně se zabýval i tím, zda právo vůbec vzniklo, se závěrem, že nikoli, neboť takové právo nevyplývalo ani ze smlouvy, ani ze zákona. 4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil. Souhlasil se závěrem obvodního soudu, že právo stěžovatelky, bez ohledu na to, zda právo na plnění vzniklo či nevzniklo, je promlčeno. Dovodil předně, že plnění požadované stěžovatelkou nebylo smluvně podloženo - stěžovatelka nepožadovala plnění, na kterém se s vedlejší účastnicí dohodla úhradovým dodatkem, ale právě plnění nad ujednaný rámec. Proto se na promlčení nemohl vztahovat režim rámcové smlouvy "založený na obchodním zákoníku" a čtyřletá promlčecí lhůta. Ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že uplatněný nárok neplynul ani z žádného předpisu. Městský soud se také ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že dostala-li se stěžovatelka do ztráty, šlo ve smyslu judikatury, na kterou obvodní soud správně poukázal, o přípustné podnikatelské riziko. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky, že obecné soudy aplikovaly právní úpravu, která v době vzniku smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí neexistovala, a posoudily otázku promlčení mimo rámec tvrzení účastníků řízení, čímž se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, shledal postup obecných soudů souladný se svou judikaturou, a nikoli překvapivý. Dodal, že ohledně otázky nesprávného právního posouzení promlčení práva (dovolací otázka č. 3) stěžovatelka nesplnila náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku uvedeného nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. V dovolání tak nebyl relevantně zpochybněn jeden z právních závěrů (promlčení práva), na němž byl založen závěr městského soudu o nedůvodnosti žaloby. Přípustnost dovolání již proto nemohly založit další otázky. Dovolání odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady. 6. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud použil právní úpravu účinnou ke dni uzavření úhradového dodatku, nikoli ke dni uzavření rámcové smlouvy. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho názorem, že až podpisem úhradového dodatku jí vzniklo právo na úhradu poskytovaných služeb, a je přesvědčena, že tento nárok by jí vznikl tak jako tak na základě úhradové vyhlášky. Také městský soud pochybil, když hodnotil otázku promlčení způsobem, který stěžovatelka ani vedlejší účastnice netvrdily, a jeho rozhodnutí je proto ve smyslu judikatury Ústavního soudu překvapivé. Tento nesprávný postup ignoroval Nejvyšší soud, který dovodil, že právo stěžovatelky je promlčeno, ať by vzniklo podle smlouvy (úhradového dodatku), či mimosmluvně (ze zákona), aniž se zabýval otázkou, zda má být smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí posuzován na základě úhradového dodatku či smlouvy. Jeho rozhodnutí je proto protiústavní pro nedostatek odůvodnění a svévoli, neboť šlo o otázku stěžejní (mající vztah k otázce promlčení). V důsledku nesprávného postupu soudů dochází v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. října 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.] k systémovému přenášení nákladů bezplatně poskytované zdravotní péče pojištěnců vedlejší účastnice, která má být hrazena z veřejného zdravotního pojištění, na stěžovatelku, a to aniž by tento postup byl reálně podroben jakémukoli zásadnímu zkoumání a hodnocení příslušnými soudy. Stěžovatelka je tak nucena zdravotní péči poskytovat, ačkoli se jejím poskytováním ocitá bez svého zavinění ve ztrátě, čímž dochází k ohrožení samotné existence stěžovatelky jakožto poskytovatele zdravotní péče, a tím i k ohrožení dostupnosti zdravotní péče v České republice. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná. Z důvodů uvedených níže v bodě 13 je ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu nepřípustná v části, ve které bylo dovolání proti rozsudku městského soudu odmítnuto pro vady. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. 9. Pro danou věc je podstatné, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného práva. Stěžovatelka závěry soudů částečně zkresluje. Z odůvodnění obvodního soudu lze dovodit závěr, že právo na úhradu zdravotních služeb vzniklo až v souvislosti s úhradovým dodatkem pro rok 2016, proto je promlčeno podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s tříletou promlčecí lhůtou, ať by vzniklo ze smlouvy (dodatku) či z předpisu. Městský soud však již jednoznačně uzavřel (bod 15), že stěžovatelka nežádá plnění ze smlouvy, nýbrž se domáhá dorovnání nad ujednaný (smluvený/dohodnutý) rámec. Není-li titulem pro takové plnění smlouva (dodatek), mohl by jím být právní předpis. Stěžovatelka setrvale opakuje, že rámcová smlouva byla ujednána v režimu obchodního zákoníku, proto podle ní námitka promlčení nemohla být důvodná, přehlíží ale, že závěr městského soudu o promlčení uplatněného práva na tom, že by šlo o plnění ze smlouvy (rámcové či úhradového dodatku či jakékoli jiné), vůbec nestojí. Další úvahy, které soudy učinily k otázce, zda stěžovat