IV.ÚS 3184/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3184/17 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. R. D., B. M. J. a C. D. K., všech společně zastoupených Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 č. j. 7 Tdo 1640/2016-80, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 4 To 232/2015, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2015 č. j. 11 T 48/2012-1251, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 11. října 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. D., M. J. a D. K. (dále také jen "stěžovatelé" nebo "spoluobvinění") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny a principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé jsou současně přesvědčeni, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v jejich trestní věci v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny a článkem 2 odst. 3 a článkem 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012 Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. června 2012 č. j. 11 T 48/2012-500, byli R. D., M. J. a D. K. (spoluobvinění) uznáni vinnými zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený zločin jim městský soud uložil podmíněné tresty odnětí svobody v rozmezí od dvaceti měsíců do dvou let, peněžité tresty ve výši od 300 000 do 400 000 Kč, jakož i tresty zákazu činnosti a v případě spoluobviněného R. D. trest propadnutí věci - částky 750 000 Kč. 2) Uvedeného zločinu se měli (stručně řečeno) dopustit tak, že R. D., jakožto právní zástupce obchodní společnosti XX (dále jen "společnost XX"), po předchozí domluvě s obviněnými M. J. (předsedou představenstva společnosti XX) a D. K. (místopředsedou představenstva společnosti XX) nabídl P. D., insolvenčnímu správci obchodní společnosti XY (dále jen "úpadkyně"), úplatek ve výši 750 000 Kč. Tuto částku měl P. D. obdržet za to, že přistoupí na mimosoudní vyrovnání spočívající v tom, že společnost XX zaplatí jemu, jakožto insolvenčnímu správci úpadkyně, namísto sporné dlužné částky 30 541 715 Kč, toliko 6 005 240 Kč, a to i přes případný nesouhlas věřitelského výboru. Uvedenou nabídku obviněný R. D. následně dvakrát zopakoval, v návaznosti na což mu spoluobvinění M. J. a D. K. předali finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč, z čehož 750 000 Kč mělo být předáno jako úplatek P. D., k čemuž dne 23. června 2011 i skutečně došlo. 3) K odvolání všech spoluobviněných a státního zástupce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 4 To 399/2012-658, rozsudek městského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že spoluobviněné uznal vinnými týmž trestným činem, za což jim uložil - oproti městskému soudu - nepodmíněné tresty odnětí svobody. Ve zbytku pak spoluobviněným uložil tytéž alternativní tresty jako městský soud. 4) K dovolání všech spoluobviněných Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením svého velkého senátu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 15 Tdo 885/2013-901, zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud krajskému soudu vytkl, že dostatečně neodůvodnil svůj závěr, dle něhož v dané trestní věci nešlo o nepřípustnou policejní provokaci, a připomenul, že s ohledem na obsah námitek jednotlivých spoluobviněných je zapotřebí se blíže věnovat otázce věrohodnosti svědka P. D. Ve zbytku se dovolací soud se závěry soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace jimi zjištěného skutkového stavu plně ztotožnil. 5) Usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. 4 To 399/2012-981, krajský soud zrušil rozsudek městského soudu ze dne 19. června 2012 č. j. 11 T 48/2012-500, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6) V novém hlavním líčení městský soud provedl řadu důkazů, včetně výslechu policistů podílejících se na vyšetřování dané trestní věci a členů věřitelského výboru úpadkyně, jakož i řadu důkazů listinných, včetně záznamů o obsahu tzv. prostorových odposlechů a o telekomunikačním provozu. Na takto ustáleném skutkovém základu městský soud shledal, že v dané věci nedošlo k nepřípustné policejní provokaci a výpověď svědka P. D. shledal důvěryhodnou. Rozsudkem ze dne 26. května 2015 č. j. 11 T 48/2012-1251, proto uznal spoluobviněné vinnými zločinem podplacení dle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což jim uložil tytéž tresty jako již dříve krajský soud. 7) Rozsudek městského soudu napadli všichni spoluobvinění odvoláními, která krajský soud usnesením ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 4 To 232/2015, zamítl jako nedůvodná, neboť se závěry napadeného rozsudku se plně ztotožnil. 8) Dovolací soud odmítl dovolání všech spoluobviněných usnesením ze dne 19. července 2017 č. j. 7 Tdo 1640/2016-80, jako zjevně neopodstatněná, neboť dospěl k závěru, že jejich námitky soudy nižších stupňů přesvědčivě vyvrátily. III. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně namítají, že dne 21. dubna 2015 podali návrh na vyloučení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, J. P. (dále jen "státní zástupce") neboť tento zorganizoval osobní schůzku se svědkem P. D. (dále jen "svědek D."). Dne 25. května 2015 byli stěžovatelé vyrozuměni příslušným státním zastupitelstvím, že jejich návrh byl shledán nadbytečným, neboť přípravné řízení již bylo skončeno a daný státní zástupce v jejich trestní věci už žádné úkony nečiní. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jakýkoliv procesní úkon, který činila osoba vyloučená z úkonů trestního řízení, od okamžiku, kdy podjatost takové osoby nastala, nemůže být podkladem pro rozhodnutí v téže trestní věci. V postupu orgánů činných v trestním řízení, které dosud o jejich návrhu formálně nerozhodly, proto spatřují porušení jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření státního zástupce v hromadných sdělovacích prostředcích, která považují za nepřípustná a prokazující jeho údajně negativní postoj k nim samotným. Dále stěžovatelé namítají, že dne 6. května 2011 povolil státní zástupce v jejich trestní věci realizaci předstíraného převodu dle § 158c tr. řádu v podobě "převodu dohody o narovnání". Dle stěžovatelů sjednání "legálního" závazku nespadá pod případy upravené § 158c tr. řádu a povolení státního zástupce proto považují za jdoucí nad rámec zákona. K uvedenému zároveň doplňují, že touto jejich námitkou se žádný z obecných soudů věcně nezabýval. Další námitka stěžovatelů spočívá v údajné nezákonné a nepřípustné policejní provokaci realizované prostřednictvím svědka D. vůči R. D. (dále jen "stěžovatel D."). Na tomto místě stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že úplatek byl žádán svědkem D., resp., že stěžovatel D. mohl pojmout úmysl nabídnout úplatek teprve poté, co jej svědek D. ujistil, že dohodu o narovnání uzavře i přes případný nesouhlas věřitelského výboru. Dále stěžovatelé tvrdí, že na svědka D. měl být vyvíjen nátlak ze strany policejního orgánu, aby celou věc rychle ukončil, popřípadě, aby zjistil, zda peníze posílá M. J. (dále jen "stěžovatel J."). Stěžovatelé tak mají za to, že postupem policejního orgánu došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy, jakož i k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Použití svědka D. se dle stěžovatelů pohybovalo vně zákonných hranic § 158c tr. řádu a v podstatě suplovalo činnost agenta ve smyslu § 158e tr. řádu. Stěžovatelé v návaznosti na uvedené rovněž tvrdí, že městský soud sice konstatoval, že "obžalovaní měli úmysl ovlivnit insolvenčního správce předtím, než do věci zasáhla policie", nicméně již prý neuvádí, na základě čeho dovodil existenci úmyslu podplatit svědka D. Obdobně se prý obecné soudy nijak nezabývaly otázkou, do jakého vývojového stadia daný trestný čin dospěl, přičemž v obou těchto pochybeních spatřují ústavně nepřípustnou libovůli v soudním rozhodování a porušení jejich práva na spravedlivý proces. Další z pochybení obecných soudů stěžovatelé spatřují v údajně vad