IV.ÚS 3187/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3187/18 ze dne 4. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hromka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou, sídlem Cejl 62b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Cdo 1791/2018-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 C 209/2016-83, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a SPORTIS, příspěvkové organizace, sídlem Horní 1679/22, Žďár nad Sázavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 23. 9. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. 2. Výše označeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 7 C 209/2016-83 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na vedlejší účastnici jako žalované (a to za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejší účastnice na straně žalované) domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 57 534,30 Kč, která mu vznikla v důsledku zranění, které utrpěl na tobogánu v prostorách vedlejší účastnice. Současně uložil stěžovateli, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení žalované 18 004,80 Kč a vedlejší účastnici na straně žalované 600 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výše označeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady odvolacího řízení žalované ve výši 10 030 Kč a vedlejší účastnici na její straně ve výši 600 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Svůj postup zdůvodnil tak, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o žalobě na náhradu škody sestávající ze tří samostatných (dílčích) nároků, a to náhrady bolestného ve výši 33 391,80 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 23 170 Kč a cestovného v částce 972,50 Kč, přičemž žádný z nich nepřesahuje částku 50 000 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v rámci prvního stížnostního důvodu nejprve předestírá vývoj právní úpravy nepřípustnosti dovolání v tzv. bagatelních věcech s tím, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce nepřípustnosti odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. [konkrétně na nálezy ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769), ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 a ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2143/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž upozorňuje na znění uvedeného ustanovení, k němuž se prvně zmíněný nález váže (tj. na znění účinné do 29. 9. 2017). "V rámci korektnosti" pak stěžovatel zmiňuje i judikaturu Ústavního soudu týkající se nepřípustnosti dovolání [konkrétně usnesení ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, nález ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (N 60/52 SbNU 591)], v níž Ústavní soud aproboval tzv. štěpení nároku, má však za to, že judikatura ohledně odvolacího řízení je nálezová, zatímco posledně uvedený nález pouze aproboval předchozí praxi formulovanou usneseními, aniž by Ústavní soud svůj názor argumentačně rozvedl. 6. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že podle prvně uvedené judikatury právo na přístup k soudu zahrnuje povinnost odvolacího soudu nerozdělovat předmět sporu na dílčí částky při posuzování přípustnosti odvolání. Dle stěžovatele je klíčovou otázkou, zda se závěry Ústavního soudu mohou uplatnit na dovolací řízení, načež vyjadřuje názor, že tomu tak je, neboť i na toto řízení plně dopadá dispoziční zásada, stejně jako zásada in dubio pro reo, resp. spíše in dubio mitius či in dubio pro libertate, dle které, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec či co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody, přičemž i v odvětví občanského procesního práva dominuje veřejnoprávní regulace, Nejvyšší soud však tento princip v napadeném rozhodnutí odmítá aplikovat. Stěžovatel, dle svých slov, však nijak nezpochybňoval legitimitu daného omezení, ale pouze extenzivní výklad tohoto soudu. 7. Podle stěžovatele má být postup Nejvyššího soudu v rozporu s ústavním pořádkem z toho důvodu, že § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakotvuje pravidlo "štěpení" či samostatného posuzování žalovaných nároků na základě jejich hmotněprávní povahy, a nebylo tomu tak ani u dřívějšího znění, resp. o opačné tendenci má svědčit poslední novelizace, která je postavena na kritériu předmětu řízení. Výklad Nejvyššího soudu pak umožňuje, aby za bagatelní byly považovány věci v podstatě o libovolné hodnotě sporu, což není v souladu se smyslem a účelem zákona, a uvedený soud jím překročil své pravomoci. V této souvislosti argumentuje tím, že legitimním cílem daného ustanovení bylo stanovit jednu rozhodnou částku hodnoty předmětu sporu, nad níž je dovolání přípustné, a tato hodnota musí být určitá a neměnná, nezávislá na "vrtkavé hmotněprávní kvalifikaci a z podstaty věci subjektivním vymezování skutkového stavu". Tzv. štěpení nároku přitom nezaručuje dosažení tohoto cíle, neboť mnohdy z přezkumu vylučuje věci, které bagatelní hranici svou hodnotou přesahují, zatímco u méně hodnotných jej připouští. 8. Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že je zde zájem na snížení nápadu Ústavního soudu, neboť čím více věcí Nejvyšší soud projedná, tím je větší šance, že se neobrátí na Ústavní soud, a dále že výklad Nejvyššího soudu vybočuje ze systému zákonné úpravy, neboť přípustnost dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř. se posuzuje na základě formálních kritérií, zatímco pravidlo "štěpení nároku" hledí na hmotněprávní kvalifikaci uplatněného práva a jeho skutkový základ, tedy ke kritériím materiálním, která mohou být posuzována rozdílně a nejednotně, jak tomu bylo ve věci, kterou řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15. Vzniká tak nejistota ohledně přípustnosti opravného prostředku, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně s rozsudkem ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99. Dále by měl být brán zřetel na to, že zákonodárce uzpůsobil právní úpravu požadavku "nedělit předmět sporu", když § 238 odst. 1 písm. c) i § 202 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že zavedl kritérium předmětu řízení, nikoliv rozsudku či výroku rozsudku, a byť důvodová zpráva hovoří o zájmu na "odbřemenění" dovolacího soudu, bylo přehlédnuto, že daná úprava k tomuto cíli nevede, neboť dříve se posuzovala přípustnost dovolání k jednotlivým výrokům, nyní je třeba jednotlivé výroky co do jejich částek sečíst. 9. Jde-li o druhý stížnostní důvod, v jeho rámci stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně kvalifikoval žalovaný nárok z pohledu hmotného práva. Argumentuje přitom tak, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), vychází z principu plného odškodnění újmy na přirozených právech, kdy poškozenému podle § 2956 o. z. vzniká jedno právo na náhradu újmy (materiální i imateriální), která se odčiňuje v rozsahu vyplývajícím z § 2951 a násl. o. z., a tento rozsah se odvíjí od toho, v jaké oblasti života poškozeného se újma projevila. Nejvyšší soud přitom přehlédl, že uplatněné právo na bolestné a na náhradu za ztráty na výdělku utvářejí spolu dohromady jedno soukromé subjektivní právo na náhradu újmy, zatímco v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z něhož judikatura dovolacího soudu vychází, tomu bylo jinak. Princip plného odškodnění by se měl odrážet i v procesní rovině, a jednotlivé složky práva na náhradu újmy způsobené jednou škodní událostí, která se dotkla lidského zdraví, by neměly být posuzovány samostatně. 10. V podání ze dne 11. 2. 2019 stěžovatel upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1139/18, kterým byla odmítnuta jako n