IV.ÚS 3189/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3189/22 ze dne 20. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem, sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. října 2022 sp. zn. 0 Nt 20023/2022 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 17. května 2022 č. j. 3 ZN 3420/2019-132, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 8. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), prověřuje podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se mohla stěžovatelka dopustit tím, že založila na pobočce PPF banky, a. s., jeden účet vedený v měně USD a druhý účet vedený v měně EUR, na kterých probíhala ve specifikovaném období transakční aktivita spočívající v přesunu nelegálního kapitálu ze zdrojových ruských účtů, přičemž tento kapitál byl přeposílán prostřednictvím tuzemských účtů různých zahraničních obchodních společností, čímž by mohly být legalizovány výnosy ze zdrojové daňové trestné činnosti páchané na území Ruské federace. Policejní orgán usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. KRPA-170941-5/TČ-2019-001470-FAU rozhodl o zajištění peněžních prostředků ve výši 1 570 456,13 USD a 1 548 428,11 EUR. Stěžovatelka opakovaně žádala o zrušení zajištění, její poslední žádost státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zamítl napadeným usnesením. V odůvodnění státní zástupce zdůraznil, že v daném případě jde o podezření ze závažné trestné činnosti, za kterou, bude-li prokázána, "hrozí pachateli trest odnětí svobody ve výměře dvou až osmi let, přičemž závažnost je zvýšena právě i hodnotou zajištěného majetku". Zajištění uvedených finančních prostředků nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé ani podle judikatury Ústavního soudu, neboť je třeba zohlednit, že vyřízení žádosti orgánů činných v trestním řízení o právní pomoc příslušnými orgány Ruské federace je z důvodu komplikované geopolitické situace ztíženo, ovšem není vyloučeno. 3. Následnou stížnost stěžovatelky podanou podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění obvodní soud poukázal zejména na to, že ač stěžovatelka tvrdí, že finanční prostředky na uvedených účtech představují legálně vydělané peníze, sama v minulosti uvedla, že neví, v čem obchodní společnosti, které jí finanční prostředky poskytly, podnikají, a neví, v čem podniká A. M., který uvedené společnosti ovládá. Obvodní soud tak sice nevyloučil tvrzení stěžovatelky, že v minulosti poskytla jmenované fyzické osobě finanční prostředky, ovšem sama přiznala, že neví, z jakého zdroje jsou peníze, které jí měly být posléze s ohledem na dřívější poskytnutí finančních prostředků vráceny. U uvedených obchodních společností podle obvodního soudu nejsou známy konkrétní obchodní činnosti. Obvodní soud rovněž uvedl, že stěžovatelka nemá dostatečně velkou zkušenost s poskytováním finančních prostředků, přesto uzavřela s uvedenou fyzickou osobou smlouvy o poskytnutí prostředků, které ale podle obvodního soudu dohromady představují částku skoro 250 mil. Kč; to i přesto, že nejenže stěžovatelka neví nic o zdrojích a podnikatelských aktivitách A. M., ale nemá ani povědomí, na co uvedená osoba měla poskytnuté prostředky použít. V daném případě je pak nutno přeložit mnoho dokumentů, když činnost orgánů činných v trestním řízení je znesnadňována také tím, že v daném případě jsou přítomny i zahraniční (právnické) osoby. Obvodní soud rovněž poznamenal, že s ohledem na uvedený objem finančních prostředků na sebe stěžovatelka převzala v podstatě roli finanční instituce (banky), aniž by uvedeným finančním transakcím věnovala dostatečnou péči a pozornost, což by bankovní instituce jistě učinila. Ač stěžovatelka tvrdí, že zajištění uvedených finančních prostředků pro ni představuje značnou finanční zátěž a potíže, nedokázala konkretizovat, v čem tyto potíže spočívají. S ohledem na všechny uvedené okolnosti podle obvodního soudu nelze považovat dobu prověřování uvedené trestné činnosti a s tím spojeného zajištění finančních prostředků za nepřiměřeně dlouhou. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že zajištění uvedených finančních prostředků trvá nepřiměřeně dlouho vzhledem k tomu, že ani po dvou letech se policejnímu orgánu nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, byť na druhou stranu uznává, že transakce, které jsou předmětem prověřování, mohou naplňovat znaky podezřelé transakce, nicméně tzv. zdrojový trestný čin stále nebyl zjištěn. Přitom podle práva Evropské unie musí trvat příkaz k zajištění finančních prostředků jen takovou dobu, která je nezbytná k obstavení majetku za účelem případné pozdější konfiskace. Zajištěné finanční prostředky jsou majetkem ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podle čl. 11 Listiny, a proto požívají patřičnou ústavněprávní ochranu. Stěžovatelka v této souvislosti rovněž odkazuje na bod 69. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), v němž měl Ústavní soud podle stěžovatelky konstatovat, že zajištění finančních prostředků nemůže trvat v řádu let, ale spíše v řádu měsíců. Během trestního řízení pak musí být zachována rovnováha mezi obecným zájmem na potírání trestné činnosti a právem na pokojné užívání majetku (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, č. podání 7151/75 a 7152/75). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní ústavním systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže možné porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a další]. 7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, podle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto považuje být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákon