IV.ÚS 3190/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3190/14 ze dne 21. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Jana Tesaříka, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Ritou Kubicovou, Ruská 87/11, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 0 Nt 3643/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 8 To 316/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tř."). Proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta. Stěžovatel je toho názoru, že obvodní soud své usnesení o vazbě odůvodnil povšechnými tvrzeními, přičemž městský soud se s námitkami stěžovatele řádně nevypořádal. Vzhledem k tomu, že v mezidobí rozhodl státní zástupce usnesením o tom, že důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. b) tř. pominuly, zaměřil stěžovatel svoji právní argumentaci především k důvodům vazby podle § 67 písm. a) a c) tř. Co se týče vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tř., tak oba soudy pouze konstatovaly, že zde hrozí stěžovateli vysoký trest odnětí svobody a proto je zde důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat. Obecné soudy přitom vyšly z úvahy, že stěžovatel často cestoval do zahraničí a lze předpokládat, že má v zahraničí zázemí. Stěžovatel rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být hrozba vysokým trestem konkretizována a individualizována ve vztahu k obviněnému. Ústavní soud v minulosti dovodil, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výměře nejméně kolem osmi let. U trestného činu podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), je stanovena trestní sazba od dvou do deseti let. V projednávaném případě však představuje osm let téměř horní hranici trestní sazby, přičemž s ohledem na spodní hranici není ani vyloučeno, aby byl stěžovateli uložen podmíněný trest. Z tvrzení městského soudu, podle něhož hrozí obviněnému uložení minimálně několikaletého trestu odnětí svobody, nelze seznat, že je v konkrétním případě stěžovatel ohrožen trestem při horní hranici trestní sazby. Skutečnost, že má stěžovatel určité zázemí v Chorvatsku a v Rakousku, nemůže samo o sobě vyvolat důvodnou obavu o tom, že by stěžovatel uprchl. Uvedené státy jsou jednak v Evropské unii a Rakousko je navíc členem Schengenského prostoru. Vzájemná spolupráce policejních orgánů zmíněných zemí je více než příkladná a zadržení stěžovatele a jeho vrácení do ČR by bylo otázkou dnů či týdnů. Soudy rovněž zcela účelově přihlédly k tvrzení žalobce, podle něhož má stěžovatel v Rakousku hlášený pobyt, ovšem již nepřihlédly k tomu, že podle Rakouské právní úpravy vzniká povinnost přihlásit se k pobytu do tří pracovních dnů od příjezdu do Rakouska. Rovněž tvrzení státního zástupce, s nímž se obecné soudy ztotožnily, o tom, že stěžovatel pozval do USA i další spolupachatele - své příbuzné s rodinami je zcela nedostatečné pro dovození vazebního důvodu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 může vzít soud obviněného do vazby jen tehdy, pokud lze dovodit okolnosti objektivní povahy a reálnost útěku stěžovatele, např. pokud bude mít obviněný již zakoupenou letenku. Skutečnost, že stěžovatel jezdil se svou rodinou na dovolenou do zahraničí, hrozbu útěku nezakládá. Útěkovou vazbu šlo v konkrétním případě nahradit jiným způsobem, např. odebráním cestovního dokladu. Pokud se jedná o vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř., opět zde není podle stěžovatele naplněn požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění. Obvodní soud pouze konstatoval, že trestná činnost byla spáchána promyšleným způsobem a s největší pravděpodobností byla hlavním zdrojem příjmů obviněného. Odvolací soud k tomuto závěru doplnil pouze to, že trestná činnost byla páchána po delší dobu, profesionálně a byla obtížně odhalitelná. Na základě výše uvedeného stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. VIII odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. V odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu. Z ustanovení § 67 písm. a) se podává, že "Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Stěžovatel ve svém návrhu vychází především z toho, že obecné soudy při posuzování tzv. útěkové vazby vyšly z výše hrozícího trestu. S takovými závěry se však nelze ztotožnit. Soud prvního stupně v rámci svého odůvodnění hrozbu vysokým trestem, coby hypotetický útěkový důvod, neuvádí. Naopak se zaměřuje na vztah stěžovatele k zahraničí, kde tento relativně často pobýval, některé částky získané z trestné činnosti měl do zahraničí vyvézt a tam je i legalizovat. Část trestné činnosti stěžovatele měla být páchána za pomoci osob blízkých. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není jediným členem rodiny, který by měl případně důvod uprchnout a nelze dospět k závěru, že by jeho vazby na ČR byly nezpochybnitelné. Je sice pravdou, že u stěžovatele nebyla např. zajištěna letenka, svědčící o přímém úmyslu stěžovatele opustit ČR, nicméně, jak uvedl i odvolací soud, situace se významně změnila v okamžiku, kdy bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. V souvislosti s uvedeným je podstatnou především ta skutečnost, že stěžovatel má jak fin