IV.ÚS 3191/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3191/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, sídlem Školní 2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 2331/2020-732 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. června 2016 č. j. 30 Co 285/2009-641, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2009 č. j. 18 C 474/97-481 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků - vedlejšího účastníka jako žalobce a stěžovatele jako žalovaného ke stavebnímu pozemku parc. č. st. X1, pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X3 zapsaných na LV č. X4 v k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci (výrok I.), určil výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X3 vedlejšího účastníka (výrok II.), výlučným vlastníkem stavebního pozemku parc. č. st. X1 a pozemku parc. č. X2, vymezených geometrickým plánem Ing. P. Hlobila ze dne 23. 5. 2008, určil stěžovatele (výrok III.), vedlejšího účastníka určil výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X2, vymezeného rovněž tímto geometrickým plánem (výrok IV.). Vedlejšímu účastníkovi uložil, aby na vypořádání zaplatil stěžovateli 138 790,50 Kč (výrok V.). Výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 30. 11. 2009 č. j. 30 Co 285/2009-521 výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ke stavebnímu pozemku parc. č. st. X1, výrokem II. jej změnil tak, že výlučným vlastníkem tohoto pozemku se stává vedlejší účastník, kterému uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání dalších 26 660 Kč, celkem 164 450,50 Kč (výrok III.). Ve výrocích o zrušení spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. X2, o určení vlastníka pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X3 a o nákladech řízení, rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok IV.). 4. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 17. 8. 2010 č. j. 22 Cdo 2205/2010-568 rozsudek krajského soudu ve výrocích I., II. a III. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, neboť zjištění krajského soudu o nedělitelnosti stavebního pozemku parc. č. st. X1 nemělo oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). 5. Krajský soud poté napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ke stavebnímu pozemku parc. č. st. X1 (výrok I.) a změnil jej ve výroku III. tak, že stavební pozemek parc. č. st. X1 se přikazuje do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II.). Ve výroku V. změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli dalších 64 000 Kč, celkem 202 790,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Krajský soud po doplnění dokazování výslechem znalců Ing. P. Hlobila a Ing. P. Horáka zjistil, že technicky není možné vytvořit přístupovou cestu na rozdělený pozemek parc. č. st. X1 přes p. p. č. X2. Znalci se shodli, že plocha pozemků vzniklých rozdělením parc. č. st. X1 by byla příliš malá pro stavbu domů určených k trvalému bydlení. Krajský soud tak dospěl k závěru, že rozdělení předmětného pozemku podle § 1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), není dobře možné. Uložil vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatil stěžovateli na vypořádání podílů částku ve výši 202 790,50 Kč. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2205/2010 a rozsudku ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). 7. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť ho neshledal přípustným. Dovolatel především napadal skutková zjištění, která odvolací soud učinil na základě doplněného dokazování, tedy výsledek hodnocení důkazů, což ovšem není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dále dovodil, že napadený rozsudek krajského soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, když jediným kritériem, bránícím dělení společné věci, není podstatné snížení její hodnoty, ale podle rozsudku krajského jednak to, že k tomuto pozemku "není technicky možné vytvořit přístupovou cestu přes parcelu č. X2" (sic. pozemek parc. č. X2), a jednak zjištění, že nově vzniklé pozemky by nebyly dost velké na to, aby sloužily k výstavbě domů k trvalému bydlení. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo třeba vzít do úvahy i skutečnost, kterou krajský soud zohlednil při rozhodování o přikázání pozemku, že stěžovatel dům, který původně na pozemku stál, úmyslně zapálil, aby zabránil vypořádání spoluvlastnického vztahu. Tato úvaha krajského soudu není zjevně nepřiměřená a ostatně dovolatel ji ani výslovně nezpochybňuje. Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť řízení není ještě skončeno. Okresní soud bude ještě rozhodovat o zrušení spoluvlastnictví k pozemku parc. č. X2 v k. ú. Ch. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků (stěžovatele a vedlejšího účastníka) k předmětným nemovitostem. Stěžovatel namítá, že jde-li o volnou úvahu soudu, pak taková úvaha vyžaduje vymezení rámce, ve kterém se bude pohybovat, jakož i přesvědčivé odůvodnění. Rozsudek okresního soudu podle stěžovatele rámec a kritéria pro úvahu jak spoluvlastnictví vypořádat vymezil. Okresní soud svoji úvahu o přikázání jednotlivých nemovitostí ze souboru jak vedlejšímu účastníkovi, tak stěžovateli, řádně odůvodnil, včetně problematiky proporcionality dělení, tak, aby přikázané podíly byly aspoň přibližně vyrovnané a zbytek kompenzovala finanční náhrada. Takový postup odpovídá závěru obsaženému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2016 (Rc 5/2016), jakož i § 2 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stavební pozemek parc. č. st. X1 se přikazuje vedlejšímu účastníkovi, aniž by nejprve zdůvodnil nepřiměřenost úvahy okresního soudu o tom, že tato nemovitost se přikazuje stěžovateli, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny i jeho právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. 9. Stěžovatel dále dovozuje, že odmítl-li Nejvyšší soud jeho dovolání a rozhodnutí krajského soudu shledal věcně správným, dopustil se stejného porušení ústavních práv stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že stěžovatel se dopustil zavrženíhodného jednání - zapálení domu na stavebním pozemku parc. č. st. X1, avšak nepřihlíží k tomu, že rozdělení spoluvlastnictví neděje se ani za odměnu, ani za trest. Je ovládáno zásadami soukromého práva. Stěžovatel byl za svůj zoufalý čin potrestán, jak v uložení trestu, tak náhradě škody a okresní soud při své úvaze z dělení komplexu nemovitostí vycházel z toho, že podíly účastníků sporu, spoluvlastníků, jsou shodné a zásadu proporcionality v úvaze zhodnotil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyče