IV.ÚS 3193/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3193/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 23 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 1 000 Kč, tj. celkem 23 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci (mobilních telefonů včetně SIM karet, rušičky a několika padělaných dokladů). Rovněž bylo tímto rozsudkem městského soudu rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. 3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění jako členové organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení a zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí pro výrobu marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si opatřovali v zahraničí. Jako trestný čin krádeže obecné soudy kvalifikovaly neoprávněný odběr elektrické energie v indoorových pěstírnách a jako trestný čin poškození cizí věci posoudily znehodnocení vybavení nemovitostí, jež měli obvinění v nájmu za účelem provozu uvedených indoorových pěstíren. V této souvislosti stěžovatel disponoval několika padělanými doklady (cestovním pasem, řidičským průkazem a průkazem totožnosti). 4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali obvinění i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl (zamítl též odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele). V řízení před městským soudem totiž nebyly zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní byli přítomni jednání, bylo dbáno na jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení byli zastoupeni obhájci a měli čas na přípravu obhajoby. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obžalovaní se mohli k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud přitom při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, včetně těch, které si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných - stěžovatele nevyjímaje - již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal. 5. Dovolání obviněných (včetně stěžovatele) byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění usnesení zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly rovněž náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, korespondují s provedenými důkazy a není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, uvádí námitky proti rozsudku vrchního soudu a k tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, principu presumpce neviny, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí jednotlivé v řízení provedené důkazy a polemizuje se závěry příslušných soudů. Podle něj není z provedeného dokazování jasné, jakým konkrétním jednáním se měl dané trestné činnosti dopustit. Má za to, že jeho v dovolání uplatněné námitky byly způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995