IV.ÚS 3194/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3194/22 ze dne 5. 9. 2023 N 127/120 SbNU 9 K nákladům odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Volodimira Szmozsánika, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 12 Co 229/2022-156, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 12 Co 229/2022-156 byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 12 Co 229/2022-156 se zrušuje. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatel se po České republice - Ministerstvu dopravy (dále jen "ministerstvo") domáhal zaplacení 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení u Magistrátu hlavního města Prahy, které trvalo celkem 3 roky a 4 měsíce. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. 12 C 76/2021-79 uložil ministerstvu zaplatit stěžovateli 26 312 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Ministerstvu uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 39 016 Kč. 3. K odvolání stěžovatele i ministerstva městský soud napadeným rozsudkem ve věci samé rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a náhradu nákladů řízení před obvodním soudem snížil na 34 912 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud odůvodnil napadený výrok s poukazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žádný z účastníků neměl ve věci svého odvolání plný úspěch. Podstatný je podle městského soudu pouze úspěch nebo neúspěch v odvolacím řízení, tedy zda bylo odvolání vyhověno nebo nikoli. Městský soud považoval za nepodstatné, že odvolání stěžovatele směřovalo pouze proti výši zadostiučinění, zatímco odvolání ministerstva proti věci samé. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že městský soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Jeho rozhodnutí má být v rozporu mimo jiné s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 a ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele mimo jiné nelze hovořit o bagatelnosti výše nákladů řízení, vyvolá-li je svým postupem stát, a tyto náklady jsou pak fakticky přenášeny na poškozeného, který se proti státu brání, a je v základu věci úspěšný. Ačkoliv byl stěžovatel úspěšný v obou stupních soudní soustavy, pak zásada úspěchu ve věci byla ve smyslu ustálené judikatury uplatněna pouze při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem. Uspěje-li stěžovatel se svým nárokem co do základu věci, náleží mu podle konstantní judikatury plná náhrada nákladů řízení, neboť úspěch závisí na úvaze soudu. Podle stěžovatele je totiž zásadním rozdílem, že se odvolal pouze proti výši přiměřeného zadostiučinění, zatímco ministerstvo i proti základu nároku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož III. výrok napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vyjádření dalšího účastníka řízení a replika stěžovatele 6. Ústavní soud vyzval městský soud a ministerstvo, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 7. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný. Stěžovatel se v odvolacím řízení domáhal vyšší částky odškodnění, zatímco ministerstvo mu nehodlalo poskytnout žádné finanční prostředky. Městský soud má za to, že postupoval podle zákona a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 8. Ministerstvo se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, pročež v souladu s poučením mu daným se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. 9. K vyjádření městského soudu stěžovatel v replice uvedl, že městský soud nepochopil specifikum dané věci. V ní závisí úspěch stěžovatele na úvaze soudu, která je vtělena do posouzení přiměřenosti výše odškodnění. To, že se odvolací soud ztotožní také se závěry soudu prvního stupně o výši přiměřeného zadostiučinění, nemůže být posouzeno jako neúspěch ve věci samé; tato úvaha je opětovně založena na úvaze odvolacího soudu, vycházející ze základního rozhodnutí o důvodnosti nároku. Naopak odvolání ministerstva směřující proti základu věci bylo primárně nedůvodné, neboť popírá základ nároku; rozhodnutí o něm nespočívá na úvaze soudu o přiměřenosti formy a výše nároku. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Z poslání Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy a navazující rozhodovací činnosti plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jeho použití na jednotlivý případ jsou zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Proces výkladu a použití zákona bývá zpravidla stižen kvalifikovanou vadou, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle. Ta může spočívat buď v nerespektování jednoznačné kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že rozhodování o náhradách nákladů řízení je doménou obecných soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást naroveň rozhodování ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud tak ve své judikatuře opakovaně vyjevil, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje zdrženlivě. 14. Ústavní soud však výjimečně přistupuje ke zrušení nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Učiní tak především tehdy, zasahuje-li napadené rozhodnutí samotný účel, podstatu a smysl dotčeného ústavně zaručeného práva. Vzhledem k obecné podružnosti nákladů řízení (viz předchozí bod) přitom není rozhodná sama výše náhrady, nýbrž hledisko kvalitativní; tj. takové, v jehož důsledku daná věc v rámci ochrany ústavnosti svým dopadem (principiálně) přesahuje individuální případ. 15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny