IV.ÚS 3194/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3194/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 3 Tdo 727/2023-782, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2023, č. j. 50 To 217/2022-740, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 2 T 132/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, Okresní soud v Rokycanech ("okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že fyzicky napadl poškozenou (J. Š.), která se snažila zabránit eskalaci konfliktu mezi stěžovatelem a M. Š. Při tomto konfliktu stěžovatel poškozenou poranil na palci pravé ruky, což si vyžádalo nutnost léčení přesahujícího 6 týdnů. Za uvedené přečiny byl stěžovatel okresním soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, když výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem a aby zaplatil náhradu škody zdravotní pojišťovně a poškozené. Poškozená byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu zrušil a znovu stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví, a to v souladu se skutkovými zjištěními popsanými okresním soudem. Ve srovnání s okresním soudem krajský soud z popisu skutku vypustil znak, že se měl stěžovatel přečinu výtržnictví dopustit na místě veřejnosti přístupném. Dále krajský soud zohlednil, že od rozhodnutí okresního soudu již uplynula jistá doba, v průběhu níž se stěžovatel nedopustil žádného protiprávního jednání, čímž již prokázal částečně svoji nápravu. Proto krajský soud odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky dílem nelze podřadit pod zákonem vymezené dovolací důvody a dílem pod zákonem vymezené dovolací důvody sice podřadit lze, nicméně tyto nejsou důvodné. Nejvyšší soud shrnul, že podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, resp. že nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil, když poškozená si zranění mohla přivodit jiným způsobem. Průběh stěžovateli za vinu kladeného jednání však byl podle Nejvyššího soudu doložen výpověďmi několika svědků, když tyto výpovědi se shodují s ostatními ve věci provedenými důkazy. Ze závěru znalců navíc jednoznačně vyplynulo, že zranění poškozené bylo dosti specifické a odpovídalo právě tomu, jak měl stěžovatel na poškozenou zaútočit. Pokud obecné soudy neprováděly všechny stěžovatelem navrhované důkazy, vysvětlily, že tyto se týkaly buď skutečností již spolehlivě prokázaných, nebo skutečností, které nebyly pro posouzení stěžovatelem spáchané trestné činnosti podstatné (stěžovatel chtěl například, aby soudy zjistily, jaká byla v obci společenská atmosféra atp.). Výpověď stěžovatele, zpochybňující závadové jednání jemu kladené za vinu, stěžovatelem zpochybňovaná skutková zjištění a hodnocení důkazů učiněná soudy i podle Nejvyššího soudu zůstaly osamoceny, podpořené jen tvrzením stěžovatelovy manželky, která se mu snažila podle obecných soudů neuškodit nebo dílem pomoci. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména opakuje, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu, když neprovedly jím navrhované důkazy. Nedostatečně také posoudily věrohodnost svědků vypovídajících proti stěžovateli. Zejména nezohlednily, že proti svědku Š. mělo být vedeno trestní stíhání za skutek spáchaný proti stěžovateli. Tato věc sice byla posléze postoupena přestupkové komisi, nicméně mohla to být podle názoru stěžovatele sama poškozená, která (v postavení starostky obce) s postoupením věci otálela a trestnost přestupku tak zanikla vlivem plynutí času. Obecné soudy proto údajně porušily závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), když nedostatečně posoudily věrohodnost svědka Š. Dále stěžovatel tvrdí, že žádný ze znalců z oboru zdravotnictví nemohl vyloučit, že si poškozená poranění mohla přivodit jiným způsobem, než který je stěžovateli kladen za vinu. Podle stěžovatele přitom druhý den po údajném útoku poškozená pracovala na zahradě a nejevila žádné známky poranění. Obecné soudy měly rovněž vyslechnout policisty řešící konflikt, z něhož mělo údajně poškození zdraví u poškozené vzniknout; dále měly vyslechnout ošetřujícího lékaře H. Pokud tak neučinily, nastolily ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 situaci, v níž lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Obecné soudy také nezohlednily, že stěžovatel v průběhu soudního řízení upozorňoval na to, že má problémy se sluchem a projednávaným skutečnostem proto nerozumí. 6. Ústavní soud předně uvádí, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek okresního soudu, který již v celém rozsahu zrušil krajský soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). 7. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. S ohledem na obsah ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje (ve shodě s Nejvyšším soudem), že stěžovatel jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Proto na odůvodnění napadených rozhodnutí z důvodu stručnosti přiměřeně odkazuje. 10. To se týká i té části argumentace, v níž stěžovatel nekonkrétně zpochybňuje věrohodnost svědků, kteří se vyjadřovali k jeho útoku proti poškozené. Ve vztahu ke svědku M. Š. již krajský soud zdůraznil, že trestní stíhání proti jmenovanému bylo nezákonné a z toho dovodil, že uvedený svědek nebyl ve spojitosti s osobou stěžovatele jakkoliv postižen, a proto o to méně může obstát stěžovatelova námitka o jeho nevěrohodnosti. Na uvedeném závěru podle Ústavního soudu nemůže ničeho změnit ani obecná spekulace stěžovatele, že poškozená měla pozdržet řízení o eventuálním přestupku uvedeného svědka, kterého se