IV.ÚS 3199/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3199/20 ze dne 1. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Milana Woffa, Vladimíry Woffové a Miloše Weisse, zastoupených Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 1 As 297/2019-49 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2019 č. j. 29 A 213/2018-216, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu městské části Brno-střed, sídlem Dominikánská 264/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků výše označených, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první dva stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. X1 a třetí stěžovatel je spoluvlastníkem pozemků parc. č. X2 a parc. č. X3 v katastrálním území Stránice. Všechny tyto pozemky mají společnou hranici s pozemkem parc. č. X4, jehož vlastníkovi byla na tomto pozemku umožněna stavební činnost územním souhlasem vedlejšího účastníka vydaným dne 7. 6. 2018. Územní souhlas se týkal stavby zpevněné odstavné plochy pro parkování tří automobilů. 3. Proti územnímu souhlasu se stěžovatelé bránili žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Podle územního plánu (vyhlášky statutárního města Brna č. 2/2004 o závazných částech Územního plánu města Brna; dále jen "brněnský územní plán") platí, že tvoří-li objekty v ploše čistého bydlení blokovou strukturu, požaduje se využití vnitrobloku pouze pro každodenní rekreaci zde bydlících obyvatel (tj. především pro zeleň a hřiště); tímto požadavkem se nevylučuje možnost umístění podzemních garáží pod terénem vnitrobloku za podmínky, že příjezd do těchto garáží nezhorší pohodu bydlení a nadzemní část vnitrobloku bude využívána, jak je výše požadováno. Krajský soud se zabýval posouzením, zda místo, kde je stavba navrhována, je vnitroblokem. Šlo-li by o vnitroblok, byl by dán rozpor s brněnským územním plánem, shledal však, že o vnitroblok nejde. Za vnitroblok považoval prostor, který je ze všech stran ohraničen stávajícími budovami, přitom v posuzovaném místě existují rozestupy mezi budovami a pozemek, na němž má být stavba zbudována, navazuje na chodník a pozemní komunikaci - tyto faktory vylučují existenci blokové zástavby a vnitrobloku. Dále se krajský soud zabýval tím, zda oznámení stavebního záměru vyžadovalo souhlas stěžovatelů. Podle § 96 odst. 3 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, k oznámení stavebního záměru stavebník připojí souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103 stavebního zákona, nejsou-li umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m. Protože vzdálenost pozemků stěžovatelů od záměru nebyla menší než 2 m, jejich souhlas se nevyžadoval a stěžovatelé nebyli "účastníky" postupu vedoucího k vydání územního souhlasu. Samotná odstavná plocha je od pozemků stěžovatelů vzdálena 5,33 m (od pozemku parc. č. X1) a 2,00 m (od pozemku parc. č. X3). V kratší vzdálenosti je sice úprava svahu, jež si zbudování odstavné plochy vyžádá, tato úprava svahu však nebyla natolik rozsáhlá, aby šlo o terénní úpravu podle § 3 odst. 1 stavebního zákona, neměnil se jí totiž podstatně vzhled prostředí a ani nepřesahovala limity v § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Proto úprava terénu nevyžadovala ani ohlášení ani povolení a vedlejší účastník postupoval správně, když ji oddělil od samotného záměru odstavné plochy a nerozhodoval o ní. 4. Stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. Zmínil, že pojmy "bloková struktura" ani "vnitroblok" nejsou v brněnském územním plánu definovány, byť s nimi územní plán spojuje regulaci. V takovém případě jde o neurčité právní pojmy a jejich význam je nutno vyložit v podmínkách konkrétních skutkových okolností. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že prostor zcela nebo z velké části vymezený existujícími okolními stavbami není jediným typem vnitrobloku. Posuzovaný prostor vymezený ulicemi Kampelíkova, Barvičova, Františky Stránecké a Havlíčkova rovněž považoval za blokovou zástavbu. Domy jsou zde seskupeny do několika celků, respektují souvislou uliční čáru a společně zřetelným způsobem oddělují uliční prostor od vnitřního prostoru mezi domy. Uvnitř takové zástavby Nejvyšší správní soud spatřoval vnitroblok. Za podstatné však označil, že navrhovaný stavební záměr nezasahuje do vnitrobloku, neboť je navržen podél místní komunikace (ulice Kampelíkova), na niž bezprostředně navazuje, z podstatné části je situován před uliční čáru vymezující vnější okraj blokové zástavby, jen menší část zasahuje za uliční čáru, vůbec nezasahuje do prostoru určeného vnitřními hranami budov - vnitrobloku. K výkladu § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona Nejvyšší správní soud uvedl, že na splnění podmínky odstupových vzdáleností stavby od hranice pozemku nemá vliv, je-li s navrženou stavbou provedena nepodstatná úprava terénu, byť zasahuje do minimální odstupové vzdálenosti. V posuzované věci svými parametry úprava svahu nenaplnila definici terénních úprav v § 3 odst. 1 stavebního zákona. Vliv takové úpravy by bylo možno posuzovat jen podle § 80 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, měla-li by vliv na vsakování vody. Podstatná změna odtokových poměrů v posuzované věci prokázána nebyla, a to ani stěžovateli předloženým znaleckým posudkem. Závěry znaleckého posudku Nejvyšší správní soud vyhodnotil tak, že s ohledem na extrémní sucho posledních let mohla mít i malá změna vodního režimu vliv na okolní rostliny. Z toho však nelze dovodit - s ohledem na extrémní sucha minulých let - že by šlo o podstatnou změnu odtokových poměrů. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé se obávají navýšení hluku a exhalací spojených se stavebním záměrem. Připomínají, že zatímco vedlejší účastník a krajský soud existenci vnitrobloku neshledaly, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o jeho existenci. S tímto zjištěním stěžovatelé souhlasí, ovšem námitkami brojí proti závěru, že stavební záměr do vnitrobloku nezasahuje. Úvahám o uliční čáře, vnitřní a vnější hraně zástavby vytýkají, že pravděpodobně míří na blokovou zástavbu bez jasně stanovených hranic mezi veřejným prostranstvím a vnitroblokem coby prostorem soukromým. V posuzované věci jsou jednotlivé zahrady soukromým prostorem ohraničeným oplocením, které již podle stěžovatelů spadají pod vnitroblok. Budova stavebníka je na konci řady domů, a proto zahrada za touto budovou sousedí s ulicí Kampelíkova. Podle stěžovatelů stále jde o součást vnitrobloku určeného výhradně pro zeleň a rekreaci. 6. Stěžovatelé namítají, že podle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona musel stavebník pro získání územního souhlasu mít i jejich souhlas se stavebním záměrem. Samotná odstavná plocha sice není od jejich pozemku ve vzdálenosti menší než 2 m, její součásti (vysvahování a dřevěné palisády) však již ano. Nejvyšší správní soud se odchýlil od požadavku na komplexní posuzování stavby deklarovaného v jeho rozsudku ze dne 29. 11. 2012 č. j. 7 As 120/2012-40. Stěžovatelé tvrdí, že ochrana vlastnického práva stavebníka byla neproporcionálně upřednostněna před ochranou jejich vlastnického práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížn