IV.ÚS 320/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 320/06 ze dne 25. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ: 601 93 336, se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2006 č. j. 6 Afs 12/2004-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003 č. j. 11 Ca 68/2003-66, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 31. prosince 2002 č. j. FŘ - 10469/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002 č. j. 9705/02/009510/4977, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 2. června 2006 se právní předchůdkyně stěžovatelky, v návrhu označená jako Eurotel Praha, spol. s r. o., IČ 15 26 83 06, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1442/1b, domáhala zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů, vydaných v rámci daňového řízení a následného soudního přezkumu. V návrhu tvrdila, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k nepřípustnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále do práva vlastnit a užívat majetek zaručeného čl. 11 Listiny, ve spojení s právem činit vše, co není zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny), a povinností šetřit při užívání ustanovení o mezích základních práv jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). V průběhu řízení právní předchůdkyně stěžovatelky Ústavnímu soudu sdělila a výpisem z obchodního rejstříku řádně doložila, že dne 3. května 2006 uzavřela s obchodní společností ČESKÝ TELECOM, a. s., smlouvu o převzetí jmění, a následně ke dni 1. července 2006 zanikla výmazem z obchodního rejstříku s převodem jmění na právního nástupce, akciovou společnost ČESKÝ TELECOM, IČ 60193336, se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5. K témuž dni pak byla zapsána změna obchodní firmy akciové společnosti ČESKÝ TELECOM na Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o ústavní stížnosti nadále vystupuje jako stěžovatelka společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ 60193336, se sídlem Olšanská 55/5, Praha 3. V ústavní stížnosti koncentruje stěžovatelka své výhrady do tří okruhů. Jednak se dovolává práva na spravedlivý proces, které mělo být porušeno tím, že dodatečný platební výměr ve správním soudnictví obstál i přes zásadní vady výroku. Dodatečný platební výměr má totiž odkazovat ohledně rozpisu základu daně a doměřené daně na další listy, které nejsou datovány, označeny úředním razítkem a podepsány příslušnou osobou. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 772/02, IV. ÚS 121/01, II. ÚS 558/03, proto dovozuje jeho nicotnost, neboť neodpovídá požadavkům § 32 odst. 2 zákona č. 337/1991 Sb., o správě daní a poplatků. Dále, opět s odvoláním na právo na spravedlivý proces, stěžovatelka vytýká správním soudům a finančním orgánům, že nezkoumaly skutečnou vůli smluvních stran, pokud jde o význam a obsah pojmu "cenové vyrovnání". Stěžovatelka a její smluvní partneři jej chápali jako pohyblivou složku sjednané odměny za poskytnuté služby, které jsou zdanitelným plněním. Naopak nesprávně vycházely pouze ze slovního označení obsaženého v obchodních smlouvách, resp. manuálu. S tím souvisí i další pochybení rozhodujících orgánů, totiž neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů svědeckými výpověďmi jejích smluvních partnerů. Takto zjištěné skutečnosti by podle stěžovatelky byly významné a nelze souhlasit se závěry v řízení rozhodujících orgánů o nadbytečnosti a nepotřebnosti takových důkazních prostředků. S odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 58/2000, stěžovatelka z uvedeného dovozuje nepřípustný zásah do svého práva na spravedlivý proces. Konečně zásah do práva na ochranu vlastnictví stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že na jedné straně zaplatila na základě obchodních smluv prodejcům odměnu za služby jí poskytnuté včetně daně z přidané hodnoty (odměnou evidentně míní i částky cenového vyrovnání), kdy prodejci fakturovali částky včetně daně z přidané hodnoty, a na straně druhé byla nucena podle dodatečného platebního výměru doplatit řádně uplatněný nárok na odpočet DPH, kterou prodejcům dříve zaplatila. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 91/98, má zato, že rozhodující orgány se měly přesvědčivě vypořádat s tím, zda souběžným vznikem několika povinností nebylo zasaženo právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Konečně v této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 116/96, v němž Ústavní soud vyložil, že daňová politika státu sice má odpovídat jeho zájmům, ale nemůže mít pouze jednostranný charakter. Tomu ovšem dle stěžovatelky napadená rozhodnutí neodpovídají. Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, spisy obou finančních orgánů, jakož i spis Městského soudu v Praze. Finanční úřad pro Prahu 9 ve svém vyjádření popsal průběh daňové kontroly u stěžovatelky a další kroky ve věci učiněné ze strany jak finančního úřadu, tak stěžovatelky. Sdělil, že napadený dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty byl vystaven na základě zprávy kontroly provedené oddělením specializované kontroly Finančního úřadu pro Prahu 1. Finanční úřad vyjádřil přesvědčení, že vydaný výměr nemá vady ani z hlediska formy, ani obsahu a stěžovatelkou namítaná rozhodnutí Ústavního soudu, jakož ani právní závěry v nich vyslovené, na něj pro rozdílnost problematiky vztáhnout nelze. Proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rovněž podalo chronologický přehled kroků učiněný územními finančními orgány ve vztahu ke stěžovatelce, v meritu věci odkázalo na svá předchozí vyjádření, učiněná v rámci rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, ve vyjádření k podané správní žalobě a k podané kasační stížnosti. Finanční ředitelství se nedomnívá, že by v řízení před finančními orgány nebo následně před soudem došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, napadený dodatečný platební výměr je dle něj rozhodnutím, které má všechny zákonem předepsané náležitosti, nejedná se o rozhodnutí nicotné, jak namítá stěžovatelka, nadto stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu se k věci nevztahují. V té souvislosti uvádí, že výklad položky "cenové vyrovnání" podaný stěžovatelkou byl neakceptovatelný jako evidentně neslučitelný se zjištěným skutkovým stavem. Věcným obsahem položky "cenové vyrovnání", nezávisle na slovním označení, je evidentně rozdíl mezi dealerovou prodejní a nákupní cenou. Tím, že stěžovatelka vyrovná prodejci rozdíl mezi "starou" a "novou" cenou, neposkytuje žádná z obou stran druhé straně žádnou službu. Protože položka "cenové vyrovnání" není součástí ceny za dealerem poskytnutou službu, není zdanitelným plněním ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, neboť nenaplňuje atributy stanovené § 2 odst. 1 tohoto zákona a jako taková nemůže zakládat nárok na odpočet daně. Na tomto zjištění nemohou ničeho změnit ani stěžovatelkou navržené svědecké výpovědi (jimiž se finanční ředitelství v odvolacím řízení zabývalo, aniž by je shledalo uplatnitelnými jako důkaz o nároku stěžovatelky na odpočet daně), ani předložené obchodní smlouvy (z nichž ostatně nelze vyvodit jediné ustanovení objektivně související s uváděnou "smluvní vůlí stran" ve vztahu k interpretaci obsahu pojmu "cenové vyrovnání"). I z toho důvodu je v napadeném výměru a rozhodnutí finančního ředitelství odkazováno výslovně na tzv. manuál, jako soubor provozních postupů a pokynů, o němž sama stěžovatelka deklaruje, že je nedílnou součástí s dealerem uzavíraných obchodních smluv, které s ním tvoří jeden celek. Finanční ředitelství dále poukazuje na to, že se v odvolacím řízení vypořádalo i s námitkou tvrzeného daňového zatížení nad rámec daňových předpisů - v předmětné věci totiž stěžovatelce nebyla doměřena daň za uskutečněná daňová plnění, nýbrž je požadováno vrácení finanční částky v minulosti neoprávněně čerpané ze státního rozpočtu. Skutečnost, že bylo fakturováno chybně a chyba byla odhalena až správcem daně, nemění nic na povinnosti správce daně postupovat při stanovení daňové povinnosti v souladu se zákonem a nemůže být kompenzována nárokováním odpočtu d