IV.ÚS 320/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 320/15 ze dne 3. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky SPS engineering s.r.o., se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Peckova 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1891/2014-152 ze dne 7. 11. 2014, proti výrokům I. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 115/2013-112 ze dne 29. 11. 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Cm 32/2011-69 ze dne 7. 2. 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem k žalobě Společenství domu č.p. 646 Praha 6 - Liboc (dále jen "žalobce") uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 699.244,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 89.304,90 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 466.488,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 3. 2011 do zaplacení, potvrdil (výrok I.), v části výroku I., ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 232.756,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 3. 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 29.851,45 Kč (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 9.221,69 Kč (výrok IV.). Dovolání stěžovatelky a dovolání žalobce Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.) Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 ze dne 29. května 2007 tvrdí, že žalobce v projednávané věci neměl k podání žaloby aktivní legitimaci, přičemž je povinností obecných soudů se aktivní žalobní legitimací zabývat a svůj závěr o aktivní žalobní legitimaci žalující strany náležitě odůvodnit tak, aby byl přezkoumatelným. Ve věci namítaného nedostatku aktivní žalobní legitimace žalobce se podle stěžovatelky soud prvního stupně omezil na konstatování, že uvedené nebylo předmětem sporu, odvolací soud se s uvedeným nevypořádal vůbec a dovolací soud dovolání odmítl s argumentací, že nedostatek aktivní legitimace nebyl vytýkán v předchozích fázích řízení. Stěžovatelka se domnívá, že soudy všech stupňů hrubě pochybily a zkrátily stěžovatelku na jejích ústavně chráněných právech, když se touto otázkou nezabývaly. Aktivní žalobní legitimace je podle ústavní stížnosti základním předpokladem úspěchu žalobce ve věci, a soudy jsou povinny zkoumat ji z úřední povinnosti, i pokud by její nedostatek stěžovatelka nenamítala. Proto je podle tvrzení stěžovatelky zcela neospravedlnitelné, pokud se obecné soudy touto otázkou nejen nezabývaly, ale dokonce k výslovným námitkám stěžovatelky se zabývat odmítly. Jelikož obecné soudy přezkoumání této základní podmínky řízení odmítly, porušily podle stěžovatelky její právo na spravedlivý proces. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího věcného projednání. Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud konstatuje, že v záhlaví uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno soudem odvolacím a nabylo právní moci pouze ve výroku I. v části, jíž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 466.488,50 Kč. Ve zbývajícím rozsahu se tak jedná o rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. V části výroku I. v záhlaví citovaného rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce, bylo stěžovatelce vyhověno, resp. tímto rozhodnutím nemohlo být zasaženo do stěžovatelčiných práv. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že i v této části projednávaná ústavní stížnost není nepřípustná. Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy rozhodly relevantními rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav, rozhodnutí obecných soudů jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna a obecné soudy se též dostatečně vypořádaly se všemi skutečnostmi podstatnými pro jejich rozhodnutí, a to včetně stěžovatelkou namítaného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Podle přepisu zvukového záznamu o jednání před soudem prvního stupně na čl. 87 soudního spisu soud prvního stupně na ústním jednání ve věci ve vztahu k přítomným zástupcům žalobce a stěžovatelky konstatoval: "V podstatě jste se shodli na tom, že je nesporná aktivní věcná legitimace žalobce,...", přičemž stěžovatelka proti tomu ničeho nenamítala ani před soudem prvního stupně, ani otázku aktivní věcné legitimace nezpochybnila v jejím odvolání či při jednání před odvolacím soudem. Odvolací soud pak v rozsudku uvedl: "Nejprve je nutné uvést, že žalobce prokázal předložením smlouvy o postoupení pohledávek a převzetí dluhů ze smluv o dílo z 22. 3. 2004 svou věcnou aktivní legitimaci v tomto sporu. Dále je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že je zde platná smlouva, která obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem." Ústavní soud tedy přisvědčuje stěžovatelce, že stran žalobní legitimace žalobce se soud prvního stupně omezil na konstatování, že uvedené nebylo předmětem sporu, nicméně za situace, kdy stěžovatelka k této otázce nevznesla žádné námitky, nepovažuje Ústavní soud takový postup soudu prvního stupně za rozporný s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Z výše uvedeného je dále patrné, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, dle které se odvolací soud s touto záležitostí nevypořádal vůbec, přičemž za uvedených okolností se jí podle náhledu Ústavního soudu zabýval taktéž dostatečně. Postup dovolacího soudu, který podle stěžovatelky dovolání odmítl s argumentací, že nedostatek aktivní legitimace nebyl vytýkán v předchozích fázích řízení, resp. přesněji vyjádřeno s argumentací, že otázku hmotného práva, z níž žalovaná dovozuje přípustnost dovolání, tedy otázku souladu smlouvy o postoupení pohledávek a převzetí dluhů ze smluv o dílo uzavřené dne 22. března 2004, z níž žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci, s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., odvolací soud neřešil a neučinil o této otázce žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán, pak Ústavní soud považuje též za souladný s principy spravedlivého procesu. Ke stěžovatelčině námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce pak Ústavní soud uvádí, že závěr obecných soudů, dle kterého je tato dána, na rozdíl od stěžovatelky považuje za správný. Ve stěžovatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 ze dne 29. května 2007, dopadající podle stěžovatelky na srovnatelnou situaci, Nejvyšší soud uvádí následující: "Žalobce je společenstvím vlastníků jednotek, právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům vymezuje § 9 zákona o vlastnictví bytů tak, že společenství jedno