IV.ÚS 3201/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3201/22 ze dne 31. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 655/2022-3931, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021 č. j. 15 To 74/2021-3454 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 4 T 20/2021-3223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 téhož zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu deseti roků. Krajský soud rozhodl tímto rozsudkem rovněž o vině a trestu spoluobviněných. Poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [§ 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil tohoto zvlášť závažného zločinu (ve stručnosti shrnuto) tím, že společně ve spojení se spoluobviněnými a dalšími neztotožněnými osobami bez povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně za účelem vypěstování co největšího množství rostlin konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek - tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat toxikomansky využitelný materiál obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol (dále jen "THC") určený k distribuci dalším osobám - zřídil a provozoval (v obdobích a místech konkretizovaných ve skutkové větě) dvě tzv. indoor pěstírny konopí setého. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele, spoluobviněných, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozené jako nedůvodná zamítl. 4. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolání spoluobviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, také odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se vymezuje proti závěrům obecných soudů, podle kterých naplnil subjektivní stránku trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a namítá, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. V této souvislosti brojí zejména proti tvrzení, že všichni obvinění od počátku věděli, že se aktivně podílejí na drogové trestné činnosti, a namítá, že tento závěr obecné soudy ve vztahu k němu neopřely o žádný relevantní podklad. Právní závěry obecných soudů k hodnocení důkazů týkajících se jeho osoby, jakož i jeho údajné participaci na trestné činnosti, jsou - podle něj - mnohdy domýšleny a dovozovány spekulativními tvrzeními. Při hodnocení provedených důkazů došlo k porušení základních principů trestního řízení, zejména zásad volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel obrací pozornost k rozsudku krajského soudu, který jeho obhajobu vyhodnotil jako účelovou a vyvrácenou. Z výpovědi spoluobviněného M. podle něj nevyplynul přímý ani nepřímý důkaz o jeho vědomém zapojení do pěstování konopí, přesto však krajský soud vzal tuto výpověď za usvědčující. Naopak, spoluobvinění A. a M. během hlavního líčení vypověděli, že do pěstování konopí stěžovatel nebyl zapojen, tyto výpovědi však soud odmítl jako nevěrohodné. Podle stěžovatele nevinu dokládá i nepřítomnost jeho otisků na sudech s konopím, na rukavicích či nůžkách se stopami THC (zatímco u spoluobviněných, kteří o konopí prokazatelně pečovali, tyto důkazy zajištěny byly). Výpověď spoluobviněného M. stěžovatel označuje za nevěrohodnou a odporující výpovědím svědků i dalším důkazním prostředkům a neobstojí jako rozhodující usvědčující důkaz ani výpověď obviněného A. z přípravného řízení, neboť v hlavním líčení vypovídal naopak v jeho prospěch, což však soud marginalizoval. 7. K daktyloskopickým stopám na termostatu v pracovní místnosti stěžovatel uvádí, že jde o samostatný komponent, který mohl být v místnosti kdykoli zabudován, a dokládá pouze skutečnost, že ho měl v ruce. Za bezvýznamnou označuje přítomnost DNA na rozvodné desce se zásuvkami, neboť ta nebyla v místnosti s konopím umístěna. Podobně podle jeho názoru nic neprokazují ani otisky na nalezených fakturách či stopy DNA na botách se stopami THC na podrážce. Stěžovatel se ohrazuje i vůči tvrzení soudu, že se aktivně účastnil na pěstování konopí nejméně od čtvrtého čtvrtletí roku 2019 s ohledem na to, že jeho cestovní pas byl vystaven až dne 8. 12. 2019, zatímco "černý" odběr byl zahájen již od 5. 11. 2019. Všechny výše uvedené důkazy vypovídají toliko o jeho účasti na stavbě konstrukce v objektu ve S. a na přejímce zboží, rozhodně však neprokázaly jeho aktivní účast na pěstování konopí. 8. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že neodstranil vady, jimiž zatížil svůj rozsudek krajský soud. Vrchní soud zveličil jeho podíl na zřízení pěstírny v D., kdy např. instalaci sádrokartonových a podobných konstrukcí označil za sofistikovanou speciální stavbu průmyslové pěstírny. Závěry, které tento soud dovozuje z výpovědí svědků (body 27. až 30. usnesení), jsou podle stěžovatele pouhými spekulacemi. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, avšak vrchní soud učinil pravý opak. 9. Nejvyšší soud, namítá dále stěžovatel, se omezil na obecné konstatování, že soudy nižších stupňů své závěry odůvodnily přesvědčivě, čímž však ústavněprávním požadavkům na dovolací přezkum nedostál. 10. Posléze stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy za stěžejní důkaz vzaly výpovědi dvou spoluobviněných, které nelze považovat za konzistentní, a odborné posudky nevytvářející řetězec nepřímých důkazů. Nikdy neexistovala výpověď jakéhokoli nezaujatého svědka potvrzující účast stěžovatele na pěstování konopí, ani nebyl předložen žádný důkaz o jeho zapojení do trestné činnosti nebo i jen jeho povědomí o pěstování konopí. Vše přitom soudy vyložily v obecném narativu, že stěžovateli muselo být jasné, co se kolem něj děje a čeho je účasten. Tím soudy porušily rovněž zásadu presumpce neviny. 11. Porušení práva na tlumočníka stěžovatel spatřuje v okolnosti, že při jednání vrchního soudu opakovaně poukazoval na chybné překlady soudního tlumočníka s tím, že "nerozumí polovině překladu", jakož i na chyby, nepřesnosti a zkratky překladu. 12. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby mu náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, jelikož jeho jediný příjem pochází ze zaměstnání ve věznici a splácí jím náklady svého zastoupení v předmětné trestní věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ú