IV.ÚS 3203/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3203/15 ze dne 7. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Náchod, Masarykovo nám. 1294, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 25 Cdo 1446/2014-206, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 61 C 160/2007, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému Zálesák - Svaz pro pobyt v přírodě, občanské sdružení (zde vedlejší účastník), povinnost uhradit stěžovateli částku ve výši 4.800,- Kč s příslušenstvím, částku ve výši 200.000,- Kč s příslušenstvím a částku ve výši 257.000,- Kč s příslušenstvím. K tomu uvedl, že v roce 1977 utrpěl při branném výcviku úraz, za nějž je odpovědný vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdce. V důsledku tohoto úrazu je stěžovatel plně invalidní a odkázaný na invalidní vozík. V roce 2005 stěžovatel utrpěl zlomeninu zánártní kosti, která mu vznikla patrně při přesouvání se z invalidního vozíku. V roce 2007 stěžovatel utrpěl další zranění, a to při přesouvání se z vozíku na lůžko, kdy došlo ke komplikované zlomenině stehenní a bércové kosti. Protože k těmto úrazům dle názoru stěžovatele došlo v příčinné souvislosti se zraněním z roku 1977, požadoval stěžovatel zaplacení bolestného za úraz z roku 2005 ve výši 4.800,- Kč a v souvislosti s úrazem z roku 2007 zaplacení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 200.000,- Kč. Jde-li pak o žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 257.000,- Kč, tento stěžovatel odůvodnil tak, že se jedná o náklady na údržbu okolí rodinného domu, kde stěžovatel bydlí. Tuto údržbu, za níž je třeba považovat opravy a obnovy nátěrů, mytí oken, čištění fasády a dřevěných prvků vnějšku domu, čištění žlabů, drobné malířské práce, úklid sněhu apod., stěžovatel v důsledku svého úrazu z roku 1977 není schopen sám vykonávat, a proto musí vynakládat finanční prostředky na platbu brigádníkům, kteří pro něj tyto činnosti zajišťují, čímž mu vzniká škoda. 4. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 61 C 160/2007, zamítnuta. Jde-li o dva prvně uvedené nároky, byla ve vztahu k nim žaloba zamítnuta z důvodu, že soud (zejména s ohledem na v řízení provedený znalecký posudek) neshledal, že by ke vzniku zranění z let 2005 a 2007 došlo v příčinné souvislosti s úrazem z roku 1977. Ve vztahu k nároku na úhradu nákladů za údržbu rodinného domu stěžovatele pak soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel v souvislosti s tímto nárokem neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když konkrétní výši těchto nákladů přes poučení soudu nejen nespecifikoval, ale ani neprokázal. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním. Toto odvolání bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013, č. j. 44 Co 362/2012-185, v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o 4.800,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, jak nepřípustné odmítnuto. Ve zbývající části odvolací soud neshledal odvolání důvodným a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Ve vztahu k nároku stěžovatele na odškodnění úrazu z roku 2007 se odvolací soud po doplnění dokazování výslechem znalce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran neexistence příčinné souvislosti mezi tímto úrazem a původním zraněním z roku 1977. K nároku stěžovatele na úhradu nákladů za údržbu rodinného domu stěžovatele pak odvolací soud uvedl, že ani tento nárok není v příčinné souvislosti s původním zraněním stěžovatele, neboť se jedná o náklady, které stěžovatel nese proto, že si zvolil určitý způsob bydlení, přičemž tato jeho volba nebyla vynucena protiprávním jednáním vedlejšího účastníka, resp. následkem, které toto jednání způsobilo; jinak řečeno, stěžovatel nese tyto náklady, ačkoliv by je při jiném způsobu bydlení nést nemusel. 6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 25 Cdo 1446/2014-206, jako nepřípustné odmítnuto. III. 7. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že dovolací soud posoudil jeho dovolání evidentně nespravedlivě, když stejně jako soudy nižších stupňů pominul jeho tvrzení a relevantní důkazy. Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas též se závěrem soudů nižších stupňů, které neshledaly existenci příčinné souvislosti mezi původním úrazem stěžovatele a jeho úrazy z let 2005 a 2007 a dále mezi původním úrazem a stěžovatelem vynaloženými náklady na údržbu jeho rodinného domu. Tyto závěry obecných soudů stěžovatel označil za nedostatečně odůvodněné a rozporné s provedenými důkazy, jakož i závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), v němž Ústavní soud akcentoval nutnost dodržení principu plného odškodnění za škodu na zdraví. IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 61 C 160/2007, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. 10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. V podrobnostech pak k námitkám stěžovatele uvádí následující. 11. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Těmito důvody byla v prvé řadě skutečnost, že stěžovatel svým dovoláním zpochybňoval závěr odvolacího soudu stran neexistence příčinné souvislosti mezi jeho původním zraněním a žalobou uplatněnými nároky, jenž však nepředstavuje právní posouzení věci, jedině proti němuž lze v dovolacím řízení brojit (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu), ale skutkový závěr, který však dovolací soud oprávněn přezkoumávat není. Druhým důvodem byla skutečnost, že dovolací soud dospěl k závěru, že poslední ze stěžovatelových dovolacích námitek (nesprávné obsazení soudu prvního stupně), přípustnost dovolání založit rovněž nemůže, neboť posouzení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oba tyto důvody, jež dovolací soud vedly k odmítnutí stěžovatelova dovolání, přitom mají oporu jak v právní úpravě přípustnosti dovolání, tak i judikatuře dovolacího soudu, na níž dovolací soud napadeném rozhodnutí odkázal. Ústavní soud proto neshledal, že by dovolací soud pochybil či postupoval ústavně nekonformním způsobem, když se dovoláním stěžovatele odmítl věcně zabývat. 12. Přestože stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti navrhuje toliko zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, z jejího odůvodnění je zřejmé, že jí brojí též proti rozhodnutím soudů nižší