IV.ÚS 3204/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3204/13 ze dne 5. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pure Power, s. r. o., se sídlem Údolní 420/13, Brno, IČ: 27747786, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 99/2012-33, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2012 č. j. 10 Af 66/2012-33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2012 č. j. 137/12-1200 a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2011 č. j. 407963/11/077910302673 a ze dne 14. 11. 2011 č. j. 453657/11/077910302673, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 9 a čl. 90 Ústavy, čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listiny EU") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"). II. Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 26. 9. 2011 č. j. 407963/11/077910302673 a ze dne 14. 11. 2011 č. j. 453657/11/077910302673 zamítl podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, stížnost stěžovatelky na postup plátce daně E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při odvodu elektřiny vyrobené ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 [srážky za měsíce: květen 2011 a červen 2011 (rozhodnutí ze dne 23. 9. 2011), červenec 2011 a srpen 2011 (rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011)]. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 5. 1. 2012 č. j. 137/12-1200 odmítlo odvolání stěžovatelky, citovaná rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo a konstatovalo, že správce daně postupoval souladně se zásadami daňového řízení, respektoval právní úpravu a v postupu plátce daně neshledal pochybení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 10 Af 66/2012-33 správní žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a v odůvodnění poukázal na to, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem a podrobněji odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Krajský soud uvedl, že námitky stěžovatelky byly vzneseny (kromě poukazu na nepřiléhavé nálezy Ústavního soudu) v obecné poloze. Konkrétně nepřisvědčil stěžovatelce, že by byly porušeny zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, nedošlo k porušení principů nepravé retroaktivity, rovnosti, nediskriminace, proporcionality a ani legitimního očekávání (těmito otázkami se ostatně podrobně zabýval Ústavní soud v citovaném nálezu); nejedná se ani o nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 99/2012-33 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že s ohledem na argumentaci stěžovatelky v řízení před krajským soudem považuje za zcela dostatečný úplný odkaz krajského soudu na právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který je povinen respektovat nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že pokud se stěžovatelka domáhá zohlednění individuálních okolností až v nynějším řízení, měla tento požadavek uplatnit již ve správním řízení; pokud by tak učinila, nic by jí nebránilo domáhat se nyní toho, aby krajský soud posoudil zákonnost úvah správních orgánů o této otázce (tedy o důsledcích způsobu financování solární elektrárny na rozhodnutí ve věci samé). Pokud však stěžovatelčiny odvolací námitky směřovaly vůči protiústavnosti zákonné úpravy, která byla podkladem pro správní rozhodnutí, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že nepřihlížel ke způsobu financování stěžovatelčiny solární elektrárny (z cizích zdrojů) a k návratnosti této investice. To navíc za situace, kdy krajský soud nemá procesní povinnost provádět dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím řízení. Měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala a současně prokazovala v daňovém řízení (srov. § 92 zákona č. 280/2009 Sb.). Nejvyšší správní soud uzavřel s tím, že pokud se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních rozhodnutí z toho důvodu, že je pro ni stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí protiústavně, není tento požadavek oprávněný a napadený rozsudek je přezkoumatelný a věcně správný. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení (včetně podrobnějšího připomenutí argumentace správních soudů) poukázala na to, že i kdyby existenci tzv. rdousícího efektu namítala již v daňovém řízení, správce daně ani odvolací orgán by nemohly k tomuto tvrzení ani k jiným argumentům stěžovatelky ohledně případné neústavnosti odvodu energie ze slunečního záření přihlédnout, jelikož správce daně není oprávněn rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona. Nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán až po skončení správního řízení v této věci. Stěžovatelka se domnívá, že poukaz obecných soudů na § 75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a tudíž se soud nemůže zabývat argumentací o rdousícím efektu uvedenou až v žalobě, by na tuto specifickou situaci neměl být aplikovatelný, resp. by neměl být vykládán v neprospěch daňového subjektu. Tato argumentace "kruhem", kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka se posléze vyjadřuje k investiční náročnosti pořízení fotovoltaické elektrárny, účetnictví, k vlastním majetkovým poměrům, když se domnívá, že zavedení předmětného odvodu má v jejím případě likvidační efekt. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud proto v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je podstatné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je prakticky totožná se souzenou věcí téže stěžovatelky, o níž Ústavní soud již rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl (srov. usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13); stejně jako v právě citovaném usnesení lze poukázat na to, že z hlediska obsahu a vymezení podstaty materie v rozhodném smyslu vykazuje i právě souzená věc obdobné znaky s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které Ústavní soud také již dříve rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13 odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v obou rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se ani nyní odchýlit. Ústavní soud však i v nyní souzené věci (stejně jako v uvedeném usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13) nemůže souhlasit s argumentací Nejvyššího správního soudu, podle níž měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala ve správním řízení, když jen tak by se mohla stát tato námitka předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle § 65 a násl. s. ř. s. Ústavní soud toto stanovisko odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo vydáno dříve (dne 13. 10. 2011) než nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán až dne 15. 5. 2012; stejná argumentace proto platí také za situace, kdy v právě souzené