IV.ÚS 3205/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3205/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 sp. zn. 9 To 288/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2020 sp. zn. 51 T 66/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 5. 2013 č. j. 51 T 66/2012-8023, stíhán jako uprchlý podle § 302 a následující zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2013 pod sp. zn. 6 To 345/2013 zamítnuto. 3. Dne 10. 2. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Obvodní soud nařídil ve věci veřejné zasedání, ve kterém provedl předložené listinné důkazy, a to potvrzení zdravotního stavu otce stěžovatele, přísežná prohlášení rodinných příslušníků stěžovatele a vyjádření stěžovatele učiněné v Kalifornii dne 5. 3. 2020, ve kterém v plném rozsahu popírá svoji vinu a předestírá svoji verzi průběhu skutkového děje, která je v zásadě shodná s verzí, kterou jeho obhájce uvedl již v návrhu na povolení obnovy řízení. Poté napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl s tím, že neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se podle výsledků provedeného dokazování na trestné činnosti podílel jako eskort - doprovod občanů České republiky do Nigérie, kde vyplnil určitou mezeru, která nastala v letních měsících 2010, kdy z této role na určitou dobu vypadl odsouzený O. Stěžovatel po domluvě s hlavním organizátorem a hlavou celé skupiny, tj. odsouzeným C. O., prokazatelně vykonal dva lety, a to dne 23. 7. 2010 doprovodil tři české občany a dne 29. 8. 2010 doprovodil čtyři české občany. Obvodní soud zdůraznil, že stěžejním důkazem jsou rozsáhlé odposlechy a výpovědi, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl dobrovolným a vědomým spolupracovníkem v organizaci, kterou měl na starosti hlavní organizátor odsouzený C. O. Podle obvodního soudu stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení nepředložil žádný nový důkaz či skutečnost, která sama o sobě či ve spojení s důkazy, které byly řádně provedeny, by mohla zvrátit či ovlivnit učiněný výrok o vině a trestu. Dodal, že těmito novými důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu, nejsou ani přísežná prohlášení rodinných příslušníků stěžovatele, neboť jde pouze o jejich snahu stěžovateli maximálně vypomoci. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podotkl, že stěžovatel sám nijak nerozporoval, že předmětnými leteckými spoji letěl společně s dalšími občany České republiky, a že skutečnosti vyplývající z prohlášení jeho rodinných příslušníků nepřináší žádné nové skutečnosti. Obvodní soud podle městského soudu oprávněně poukázal na důkazní situaci, kdy měl k tomu, co se odehrávalo před odletem stěžovatele na území České republiky, k dispozici jednak odposlechy (a to přímo i ze dne odletu) a dále výpovědi českých občanů prokazující, že stěžovatel měl zajistit jejich cestu do Nigerie jako doprovod a jak si počínal. Městský soud se proto ztotožnil s názorem obvodního soudu, že vina stěžovatele byla bez pochybností prokázána. Dodal, že návrh stěžovatele na provedení výslechu odsouzeného C. O. v procesním postavení svědka není rovněž novým důkazem, neboť trestní řízení bylo vedeno společně jak proti stěžovateli, tak proti jmenovanému odsouzenému, který tak byl řádně vyslechnut v procesním postavení obžalovaného, přičemž uvedl, že je nevinen a dále odmítl vypovídat. Tvrzení stěžovatele, že nyní, kdy již měl C. O. vykonat uložený trest, lze předpokládat jeho svědeckou výpověď, je podle městského soudu pouze domněnka, která není ničím podložena (např. vyjádřením samotného C. O.). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že obecné soudy pochybily, když nepředvolaly jím navrženého svědka C. O. Obvodní soud se o tomto důkazu v ústním odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tak, že stěžovatel byl usvědčen ostatními provedenými důkazy, a proto by provedení navrhovaného důkazu nemohlo na závěru o jeho vině nic změnit. Městský soud k tomu dodal, že nejde o nový důkaz, neboť jmenovaný byl již vyslechnut v původním řízení v procesním postavení obžalovaného a odmítl vypovídat. Stěžovatel zdůrazňuje, že není podstatné, zda provedení tohoto důkazu mohlo vést ke změně skutkových jištění či nikoliv, ale je přesvědčen, že příslušné soudy nemohly tento důkaz hodnotit, když nebyl proveden. Má za to, že v případě, že by navrhovaný svědek uvedl nové skutečnosti, šlo by o nový důkaz, a že názor městského soudu je v tomto ohledu nesprávný. Za vágní pak považuje odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, ve kterém podle něj absentuje jakékoliv bližší hodnocení důkazů a vypořádání se s obhajobou, přičemž toto pochybení podle jeho mínění nenapravil ani městský soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního