IV.ÚS 3206/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3206/22 ze dne 27. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 20 Cdo 1040/2022-332, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021 č. j. 62 Co 288/2021-294 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2021 č. j. 39 C 109/2018-252, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. června 2021 č. j. 39 C 109/2018-258, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a R. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal vyloučení osobního automobilu JAGUAR E-TYPE (dále jen "vozidlo") z exekuce vedené proti obchodní společnosti X (dále jen "povinná"), přičemž stěžovatel byl v tomto exekučním řízení oprávněným. Obvodní soud vylučovací žalobě napadeným rozsudkem vyhověl, neboť dospěl k závěru, že vozidlo je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, nikoliv ve vlastnictví povinné, a úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Šlo o druhé rozhodnutí obvodního soudu ve věci. Předcházející rozsudek ze dne 20. 8. 2019 č. j. 39 C 109/2018-113, kterým obvodní soud vylučovací žalobě rovněž vyhověl, zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. 62 Co 401/2019-150 pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a pro nesprávné použití hmotněprávních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že na věc je třeba použít zejména § 1111 a 1112 občanského zákoníku. 3. Ze skutkových zjištění obvodního soudu vyplývá, že kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2016 převedla povinná vlastnické právo k vozidlu na E. B. za kupní cenu 2 660 000 Kč. V tuto dobu bylo vozidlo již odhlášeno z evidence historických vozidel. Kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2017 posléze převedl E. B. vlastnické právo na vedlejšího účastníka za kupní cenu 2 750 000 Kč. Povinné byl exekuční příkaz ze dne 22. 9. 2017 doručen dne 5. 10. 2017, čímž nastoupily účinky tzv. speciálního inhibitoria. K převodu vlastnického práva na E. B. tedy došlo více než rok před zahájením exekuce. Jako předběžnou otázku obvodní soud posoudil, zda převod vlastnického práva k vozidlu na E. B. byl platný. Z provedeného dokazování podle obvodního soudu nevyplývá, že by tato kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem vyvést majetek povinné. To, že povinná prodala vozidlo za cenu cca o 700 000 Kč nižší, než za jakou ho měla pořídit, není bez dalšího důvodem k tomu, aby smlouva byla považována za neplatnou. Žádná ze smluvních stran se přitom nedovolala ani neúměrného zkrácení. 4. Za vozidlo byla povinné k rukám jejího jednatele uhrazena kupní cena ve výši 2 600 000 Kč. Přestože proti jednateli povinné bylo vedeno také trestní řízení, nikdo ani v tomto řízení nenamítal, že by kupní cena nebyla zaplacena. Jelikož pohledávka stěžovatele vůči povinné činila 129 978 Kč a náklady řízení pak 62 485,40 Kč, lze podle obvodního soudu uzavřít, že ze zaplacené kupní ceny by pohledávka stěžovatele byla jistě uspokojena. Kupní smlouva byla uzavírána mezi E. B. a povinnou zastoupenou jednatelem, který byl oprávněn k zastupování společnosti při prodeji vozu, pročež nemůže jít k tíži E. B., že peníze, které uhradil, jednatel zpronevěřil a nebyla z nich tedy uspokojena pohledávka stěžovatele. Obvodní soud proto uzavřel, že E. B., který posléze převedl vlastnické právo k vozidlu na vedlejšího účastníka, byl "oprávněným vlastníkem vozidla" (bod 51. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Podle § 1012 občanského zákoníku s ním pak mohl v mezích právního řádu libovolně nakládat, tedy jej i převést na vedlejšího účastníka. Obvodní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že vedlejší účastník nejednal při nákupu vozidla obezřetně, neboť v registru silničních vozidel bylo vozidlo zapsáno na povinnou. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že vedlejšímu účastníkovi byl při koupi předán znalecký posudek, technický průkaz a kopie originálního technického průkazu z USA. Obdržel-li vedlejší účastník znalecký posudek, v němž byl uveden výborný technický i optický stav vozidla, a doklady k vozidlu, obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník jednal obezřetně. 5. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě městský soud rozhodnutí obvodního soudu co do výroku ve věci samé potvrdil jako věcně správné a změnil jej toliko v nákladovém výroku, když obvodní soud vedlejšímu účastníkovi správně přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak pochybil při určení odměny za úkon právní služby (bod 24. odůvodnění rozsudku městského soudu). Městský soud uvedl, že obvodní soud řádně zjistil skutkový stav věci, provedl všechny potřebné důkazy a tyto správně zhodnotil podle § 132 o. s. ř. Podotkl, že námitky stěžovatele ohledně nabytí vozidla povinnou a jeho následného převodu na E. B. "jsou z hlediska posouzení dobré víry nerozhodné za stavu, kdy nebylo prokázáno, že tyto okolnosti, nebyly a ani nemohly být žalobci známy" (bod 22. odůvodnění rozsudku městského soudu). Úkolem soudů není rozklíčovat řetězec předchozích převodů vozidla, jak se stěžovatel mylně domnívá, ale toliko zkoumání dobré víry vedlejšího účastníka při uzavírání kupní smlouvy ze dne 2. 10. 2017 v mezích § 1111 a 1112 občanského zákoníku. Uzavřel přitom, že vedlejší účastník vozidlo nabyl v dobré víře. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve vztahu k některým otázkám stěžovatel vůbec nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění některého ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., z velké části pak dovolání představuje toliko kritiku hodnocení důkazů a namítnutí procesních vad. K posouzení dobré víry vedlejšího účastníka Nevyšší soud uzavřel, že se městský soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury a poukázal na to, že vedlejší účastník měl při koupi k dispozici znalecký posudek, kupní smlouvu, technický průkaz vozidla a kopii původního technického průkazu z USA. V rozhodnutí městského soudu nezaznamenal žádný prvek svévole. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy, obsah napadených rozhodnutí a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Předesílá, že v posuzované věci jde o nabytí vlastnického práva k neobvyklému historickému vozidlu vysoké hodnoty. Osoby, které disponovaly s vozidlem, nemohly být "v dobré víře v zákonnost nakládání s převody vozidla", čemuž nasvědčují i výsledky trestního řízení, které však obvodní soud nezohlednil, a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, pročež řízení zatížil opomenutými důkazy. Soudy nevzaly dostatečným způsobem v potaz "nestandardní převody" vlastnického práva k vozidlu, jakož ani to, že účelem převodů bylo vyvést majetek povinné, což vedlejší účastník mohl při řádné obezřetnosti rozpoznat. Stěžovatel zpochybňuje i závěr obvodního soudu, že došlo k zaplacení kupní ceny vedlejším účastníkem, neboť byly předloženy pouze stvrzenky a kopie obrazovky mobilního telefonu, nikoliv však výpis z bankovního účtu. Dále namítá, že vozidlo bylo stále formálně registrováno na povinnou, pročež správně došlo k jeho zahrnutí do exekučního soupisu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodst