IV.ÚS 321/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 321/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZ Hermex, s. r. o., sídlem Hartigova 945/75, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2184/2023-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 91 Co 301/2022-410 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. května 2022 č. j. 12 C 180/218-370, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 20 322 752 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků dvěma usneseními Policie ČR ze dne 12. 12. 2014. Nemajetková újma požadovaná stěžovatelkou měla představovat ušlý výnos vyjádřený znalcem pomocí zákonného úroku z prodlení za období od 12. 12. 2014 do zrušení zajištění peněžních prostředků dne 9. 12. 2015. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2020 č. j. 12 C 180/2018-249, žalobu zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nepředstavují odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 10. 2021 č. j. 91 Co 192/2021-319, zrušil rozsudek obvodního soudu s tím, že jeho rozhodnutí je předčasné pro nedostatečná skutková zjištění a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud v dalším řízení napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Na pokyn městského soudu se nejprve zabýval existencí a povahou tvrzené škody a uzavřel, že nárok stěžovatelky nelze podřadit pod kategorii skutečné škody či ušlého zisku, jelikož úrok z prodlení ze zajištěných peněžních prostředků nepředstavuje zmenšení majetkového stavu poškozené. Stěžovatelka neprokázala existenci škody (ušlého zisku) a soud se proto dále nezabýval splněním dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. Konstatoval, že samotným zajištěním škoda stěžovatelce nevznikla (výše zajištěné peněžní částky zůstala neměnná). Stěžovatelka podle soudu nijak nedoložila vznik škody, domáhá-li se náhrady ušlého zisku ve výši zákonného úroku z prodlení (netvrdí, že by se jí majetek snížil o nárokovanou částku). Současně stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti prokazující ušlý zisk, kterého by při běžném nakládání se zajištěnými peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhla. Svá tvrzení a výši škody opírala pouze o znalecký posudek a ekonomické teorie (původně dokonce analogicky o daňový řád). 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením stručně odmítl. Uzavřel, že ani jedna ze stěžovatelkou uplatňovaných právních otázek nemůže založit přípustnost podaného dovolání, jelikož na nich napadený rozsudek městského soudu nestojí. Další argumentací stěžovatelky, spočívající primárně ve vybrané judikatuře Nejvyššího soudu, se proto již dále nezabýval. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka brojí nejprve proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu označuje jako kusé, velmi odbyté a pomíjející zásadní body, kterými stěžovatelka odůvodňovala přípustnost dovolání. K tomu rekapituluje, že v dovolání uplatnila dvě právní otázky - 1) zda v konkrétním případě došlo ke zrušení usnesení o zajištění finančních prostředků pro nezákonnost a 2) zda mohou soudy na jedné straně shledat za pomoci znaleckého zkoumání škodu stejným způsobem, jako doložil žalobce (využitím finančních nástrojů typu úrok z prodlení či úrok na vkladovém účtu) a na druhou stranu v prakticky stejné skutkové věci naopak konstatovat, že k žádné škodě nedošlo (pozn.: odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1529/2019). V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelka tyto právní otázky dále rozvádí (pozn.: částečně využívá argumentaci uplatňovanou již v dovolání). 7. Stěžovatelka dále tvrdí, že městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s řadou podstatných námitek, a to zejména k otázce posouzení existence škody v podobě ušlého zisku. Uvádí, že obvodní soud neprovedl jako důkaz ve věci stěžejní znalecký posudek. Předkládá přitom (opět jako v případě dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1529/2019 (i jemu předcházejí rozsudek Městského soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 67 To 382/2018) a argumentuje tím, že v citované trestní věci byla shledána odpovědnost za vznik škody ve formě ušlého zisku a její výše byla určena rovněž pomocí znaleckého posudku, zpracovaného stejným znalcem za pomocí teoretického zhodnocení částky (se kterou rovněž nemohla společnost nakládat, jelikož byla neoprávněně odeslána jako záloha na účet jiné společnosti) uložením na termínovaný vklad s určitým úrokem na trhu dostupným. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky v přímém rozporu se závěry citovaných rozhodnutí. Tímto postupem obecné soudy porušily zásady legitimního očekávání a právní jistoty. 8. Zbylá část námitek stěžovatelky směřuje proti postupu městského soudu (současně i obvodního soudu), který se při rozhodování nezabýval (ne)zákonností zajištění peněžních prostředků. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že toto hodnocení označil soud jako nadbytečné, jelikož uzavřel, že škoda nemohla vzniknout, resp. její vznik stěžovatelka řádně neprokázala. V dalším textu stěžovatelka tyto své námitky rozvádí, soustředí se přitom na prokázání nezákonnosti samotného zajištění, a to zejména s ohledem na jeho délku (jeden rok). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení. 12. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 13. Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně pat