IV.ÚS 3212/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3212/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele spolku ENERGOKLASTR, z. s., sídlem U Mlýna 1075, Slavkov u Brna, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, sídlem Minská 3173/38, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. září 2020 č. j. 1 Afs 196/2020-39, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2020 č. j. 29 Af 81/2017-99, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. srpna 2017 č. j. 36792/17/5000-10480-703694, rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 24. ledna 2017 č. j. 87850/17/3000-31472-709520 a proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. září 2016 č. j. 3835512/16/3000-31472-709520, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli byla na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen "poskytovatel dotace") ze dne 12. 12. 2012 č. j. 38-12/5.1SPK02-024/12/61200 poskytnuta dotace na realizaci projektu č. CZ.1.03/5.1.00/12.00022 "Centrum Energoklastru Brno" (dále jen "projekt"). 3. Dne 4. 3. 2016 obdržel Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") podnět poskytovatele dotace k prošetření plnění podmínek dotace. Z podkladů, které měl k dispozici, dospěl správce daně k závěru, že nebyly splněny závazné ukazatele projektu a nebyl dodržen harmonogram projektu, pročež došlo k porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. V návaznosti na tato zjištění správce daně vydal platební výměr ze dne 22. 9. 2016 č. j. 3835512/16/3000-31472-709520, jímž stanovil stěžovateli odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 11 635 492 Kč. Na základě autoremedury (stěžovatel podal odvolání) správce daně rozhodnutím ze dne 24. 1. 2017 č. j. 87850/17/3000-31472-709520 snížil předmětný odvod na částku 1 939 249 Kč. 4. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. 8. 2017 č. j. 36792/17/5000-10480-703694 odvolání stěžovatele zamítlo. 5. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl, jelikož shledal postup správce daně i Odvolacího finančního ředitelství v souladu se zákonem. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. K tomu uvedl, že správce daně vycházel z podnětu poskytovatele dotace a jím předložených podkladů. Jakkoliv přitom není správce daně závěry poskytovatele dotace o porušení rozpočtové kázně vázán, nic nebrání tomu, aby z nich vycházel, považuje-li je za relevantní. 6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že správce daně měl k dispozici dostatek podkladů vedoucích k závěru o porušení podmínek poskytnuté dotace. Vzhledem k vysoké odborné úrovni posuzovaného projektu byla pro zjištění stavu věci nejzásadnější hodnocení vypracovaná erudovanými odborníky - prof. Ing. Stanislavem Daďo, DrSc., a Ing. Miroslavem Eclerem, CSc. Oslovení hodnotitelé na základě stěžovatelem předložené dokumentace (závěrečné zprávy z jednotlivých etap projektu apod.) shodně konstatovali nesplnění dílčích projektů č. 4 a 8. K výstupům zmíněných hodnotitelů měl stěžovatel možnost se vyjádřit, což také učinil, avšak nedoložil žádné skutečnosti, které by závěry o nesplnění dvou zmiňovaných dílčích projektů zvrátily. Také hodnotitelé ve svých navazujících výstupech setrvali na svých dřívějších stanoviscích. Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by si dotčení hodnotitelé počínali vůči stěžovateli jakkoli zaujatě či by jejich vyjádření trpěla jinými závažnými nedostatky. Pro stěžovatele nepříznivě vyznívá též vyjádření Agentury CzechInvest, jakož i jí předložená elektronická korespondence poskytovatele dotace se stěžovatelem, v níž je podrobně popsáno opakované porušování harmonogramu projektu stěžovatelem. Za jediný důkaz, který hovoří ve prospěch řádného splnění sporných dílčích projektů č. 4 a 8, byl označen stěžovatelem předložený posudek vypracovaný dne 19. 10. 2016 Ing. Jindřichem Kandlerem, CSc. Při hodnocení tohoto posudku se však Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry vyslovenými v rozsudku krajského soudu, tedy že tento posudek postrádá náležité odůvodnění a není z něj patrné, jakým způsobem znalec ke svým závěrům dospěl. Na nízkou vypovídací hodnotu znaleckého posudku upozornili ve svých rozhodnutích i správce daně a Odvolací finanční ředitelství, a blíže rozvedli, z jakého důvodu nejsou v něm obsažená tvrzení způsobilá zvrátit závěr o nesplnění dvou dílčích projektů. Judikatura, na kterou odkazuje stěžovatel, je pak na posuzovaný případ podle Nejvyššího správního soudu nepřiléhavá. Nejvyšší správní soud závěrem konstatoval, že povinnost stěžovatele předkládat zprávy o plnění projektu nelze považovat za pouhou formalitu, neboť jde v zásadě o jediný prostředek kontroly dodržení podmínek dotace. Pakliže měly být závazné ukazatele projektu splněny k určitému datu, pak by jen stěží bylo jakkoli účelné provedení místního šetření v průběhu řízení před správcem daně, kdy již byl celý projekt ukončen. Z tohoto důvodu byl také (mimo jiné) jako irelevantní vyhodnocen znalecký posudek předložený stěžovatelem, neboť jeho zpracovatel pominul, že závazné ukazatele měly být splněny k určitému datu v minulosti, nikoliv k okamžiku zpracování posudku. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mu byla poskytnuta dotace na realizaci určitého projektu, přičemž správní orgány na základě odborného vyjádření přizvaných expertů dospěly k závěru, že projekt nebyl realizován v celém rozsahu (byť experti na místě samém nebyli, i když je k tomu stěžovatel několikrát vyzýval). Stěžovatel naopak tvrdil, že projekt byl v celém rozsahu realizován, a protože šlo (jde) o otázku vyžadující odborné znalosti, předložil s tímto tvrzením i znalecký posudek, v němž znalec potvrdil, že projekt byl realizován v úplném rozsahu. Správce daně a Odvolací finanční ředitelství se závěry znalce nesouhlasili a rozhodli se tudíž znalecký posudek pominout, správní soudy pak konstatovaly, že znalecký posudek má určité vady a že tudíž právní názor správce daně a Odvolacího finančního ředitelství je správný. Takovéto posouzení je však nesprávné. Současně pak stěžovatel poukazuje na další právní vady, jimiž trpí vydaná rozhodnutí správních orgánů a soudů ve věci rozhodujících. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodová