IV.ÚS 3217/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3217/10 ze dne 2. 2. 2012 N 26/64 SbNU 279 Určení odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinným   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 2. února 2012 sp. zn. IV. ÚS 3217/10 ve věci ústavní stížnosti L. Č. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25254/2007-35, jímž nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32928/07-19 vydanému soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou. Výrok Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25254/2007-35 a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32928/07-19 vydaný soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32928/07-19 vydaného soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou, jakož i usnesení Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25254/2007-35, jímž nebylo vyhověno jejím námitkám proti předmětnému příkazu. 2. Stěžovatelka městskému soudu i soudnímu exekutorovi vytýkala, že při určení výše odměny exekutora nezohlednili závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), dle něhož je třeba "ocenit" dobrovolné splnění povinnosti ze strany dlužníka, a nálezu sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495), dle něhož je nutno v případě dobrovolného plnění krátit i minimální odměnu určenou podle § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif"). Stěžovatelka měla za to, že v jejím případě, kdy dlužnou částku uhradila dobrovolně, resp. k výzvě exekutora a ve lhůtě jím stanovené, neměla být částka 3 000 Kč uvedená v § 6 odst. 3 exekučního tarifu považována za nejnižší možnou odměnu, nýbrž tato měla být v souladu s judikaturou Ústavního soudu dále krácena postupem dle § 11 odst. 1 písm. a) téhož předpisu. Nerespektováním výše citovaných nálezů Ústavního soudu došlo dle stěžovatelky k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II. 3. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu sp. zn. 105 Nc 25254/2007. 4. Ze spisu městského soudu bylo zjištěno, že usnesením tohoto soudu ze dne 3. 12. 2007 č. j. 105 Nc 25254/2007-3 byla na návrh oprávněného Dopravního podniku města Brna, a. s., nařízena exekuce na majetek stěžovatelky za účelem vymožení pohledávky ve výši 1 012 Kč s příslušenstvím a nákladů předchozího řízení ve výši 600 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, který stěžovatelku vyzval k dobrovolnému uhrazení dlužné částky, což tato ve stanovené lhůtě učinila. Soudní exekutor vydal následně dne 28. 1. 2010 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 32928/07-12, v němž vyčíslil náklady exekuce na 12 120 Kč, z čehož odměna exekutora činila 3 000 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, jejichž prostřednictvím se domáhala, aby bylo aplikováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu a odměna exekutora tak byla vzhledem k dobrovolnému splnění povinnosti zkrácena o 50 %. Městský soud v Brně námitkám stěžovatelky vyhověl a usnesením ze dne 26. 3. 2010 č. j. 105 Nc 25254/2007-18 příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil, přičemž soudnímu exekutorovi uložil povinnost předložit rozpis všech podstatných úkonů, které ve věci učinil, aby tak osvědčil, jakým způsobem přispěl k vymožení pohledávky. Soudní exekutor reagoval vydáním dalšího příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32928/07-19, v němž nově uvedl, jaké úkony provedl, nicméně výši své odměny, jakož i celkovou výši nákladů exekuce ponechal nezměněnu. Stěžovatelka opětovně podala proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, avšak městský soud usnesením ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25254/2007-35 rozhodl, že se těmto nevyhovuje. Vyjádřil přitom názor, že "odměna exekutorovi v daném případě náleží dle exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce, jelikož jakékoliv případné plnění po podání návrhu na nařízení exekuce nelze považovat za dobrovolné plnění mimo exekuční řízení" a dále že paušální odměnu exekutora ve výši 3 000 Kč nelze v žádném případě krátit u příkazů k úhradě nákladů exekuce, které byly vydány po datu 30. 10. 2008 (míněno zřejmě po datu 31. 10. 2008), tzn. po účinnosti novely exekučního tarifu provedené vyhláškou č. 330/2008 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. 5. Soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola označil ve svém vyjádření ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž k otázce možného porušení principu ochrany povinného poukázal na odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a ve věci možnosti krácení odměny dle § 6 odst. 3 exekučního tarifu na komentář k zákonu o soudních exekutorech a exekuční činnosti, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2010, str. 520, z něhož dle jeho názoru plynulo, že takový postup možný není. Dále podotkl, že dle judikatury Ústavního soudu je při stanovení výše odměny exekutora třeba zohlednit rozsah jeho činnosti v konkrétní věci, přičemž v případě stěžovatelky exekutor učinil řadu úkonů, když prováděl její lustraci ve veřejně dostupných rejstřících a registrech a rovněž zjišťoval u přibližně 32 peněžních ústavů, zda tam stěžovatelka nemá majetek. Odměna v částce 3 000 Kč se za těchto okolností jeví jako přiměřená, což konstatoval i městský soud. Paušalizace nákladů řízení je ostatně běžná i v případě jiných právnických profesí, a to aniž by docházelo ke krácení výše odměny v závislosti na provedených úkonech; není proto zřejmé, proč by právě soudní exekutoři měli tvořit výjimku. Závěrem soudní exekutor zmínil usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2651/10 ze dne 21. 12. 2010 a sp. zn. I. ÚS 1300/11 ze dne 12. 5. 2011 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž vyplývalo, že problematika nákladů řízení se z hlediska intenzity zásahu zpravidla nachází mimo rámec ústavní ochrany. Ze všech těchto důvodů soudní exekutor navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Své vyjádření zaslal Ústavnímu soudu rovněž městský soud, nicméně tento v něm pouze stručně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 6. Stěžovatelka reagovala na výše uvedená vyjádření přípisem, v němž uvedla, že na své ústavní stížnosti setrvává. Argumentace soudního exekutora počtem provedených úkonů směřovala spíše do práva na náhradu nákladů dle § 13 exekučního tarifu, jejichž výši však stěžovatelka nerozporovala. Stěžovatelka dále odkázala na str. 525 téhož komentáře jako soudní exekutor, kde je výslovně uvedeno, že odměna exekutora může činit méně než 3 000 Kč. 7. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, dotázal se stěžovatelky a účastníků řízení, zda souhlasí s tím, aby od něj bylo upuštěno. Všichni účastníci řízení vyslovili s tímto postupem souhlas, Ústavní soud proto rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. III. 8. Poté, co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 9. V prvé řadě je třeba uvést, že se Ústavní soud obdobným případem s týmiž účastníky řízení zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3219/10 ze dne 15. 12. 2011 (N 214/63 SbNU 467, dostupném též na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Dospěl přitom k závěru, že při rozhodování o výši odměny exekutora nebyly respektovány principy vymezené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a v na něj navazující judikatuře, a to zejména v nálezu sp. zn. II. Ú