IV.ÚS 3218/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3218/20 ze dne 22. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020 č. j. 18 Co 113/2020-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňky Ďurikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, Exekutorský úřad Praha 1 (dále jen "soudní exekutor") ze dne 20. 7. 2020 č. j. 099 EX 5064/09-31 byla zastavena exekuce na majetek vedlejší účastnice jako povinné prováděná soudním exekutorem na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 5. 2009 č. j. 7 Nc 6958/2009-5 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznává (výrok II.) a stěžovatelce jako oprávněné byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost uhradit mu náklady exekuce, když s odkazem na judikaturu vyšších soudů citovanou v odůvodnění usnesení dospěl k závěru, že zastavení exekuce procesně zavinila stěžovatelka. 3. Proti uvedenému usnesení soudního exekutora, a to do výroku III., podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen krajský soud") bylo usnesení soudního exekutora ve výroku III. potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soudní exekutor má důvodný nárok na náklady exekuce, když v exekuci provedl od jejího zahájení řadu úkonů směřujících k vymáhání předmětné pohledávky. Krajský soud dále poukázal na to, že k zastavení exekuce došlo právě na základě podnětu soudního exekutora, který spis prověřil a dospěl k závěru o možné neplatnosti rozhodčí doložky. Stěžovatelka do řízení vstoupila (na základě usnesení soudního exekutora ze dne 28. 5. 2019 č. j. 099 EX 5064/09-26, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2019) s vědomím nezákonně vedené exekuce, zastavení exekuce nenavrhla. Z hlediska předpokladů aplikace § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k uložení náhrady nákladů exekuce stěžovatelce v případě jejího zastavení, krajský soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce. Zavinění stěžovatelky ve vztahu k neúspěchu ve věci a úhradě nákladů exekuce je dáno tím, že ačkoliv rozhodčí doložka byla ujednána předchůdcem stěžovatelky, je zřejmé, že iniciativa k volbě rozhodčího řízení i rozhodčího orgánu při uzavření rozhodčí smlouvy vzešla nepochybně od něho. Předchůdce stěžovatelky předložil vedlejší účastnici k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, ve formulářové smlouvě a ve všeobecných typových úvěrových podmínkách. V protiprávně vedené exekuci pak pokračovala stěžovatelka až do doby, kdy zastavení exekuce inicioval soudní exekutor. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka s výše uvedeným závěrem krajského soudu nesouhlasí, přičemž za meritum sporu považuje zodpovězení otázky, zda má být soudnímu exekutorovi vůči oprávněnému přiznána náhrada nákladů exekuce, tedy zda lze zavinění podle § 89 exekučního řádu přičítat oprávněnému nebo exekutorovi, případně zda lze zavinění přičítat oběma nebo nikomu z nich, pro bezdůvodnost pokračování nařízené exekuce i po 11. 5. 2011. Stěžovatelka má za to, že zavinění (pasivitu) lze přičítat v takových případech soudnímu exekutorovi (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), resp. že v takovém případě lze uvažovat o tom, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření práva na náhradu nákladů soudnímu exekutorovi na základě § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."); tím spíše pak v situaci, kdy soudní exekutor náklady exekuce zatížil daňovou povinností a následně spotřeboval. 5. Zásadní právní význam má podle stěžovatelky skutečnost, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud disponují pravomocí zastavit exekuci i bez návrhu. Stěžovatelka cituje a rozebírá pasáže z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 IV. ÚS 2364/19; ze dne 21. 1. 2020 sp zn. IV. ÚS 92/20, ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2525/19, ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19, ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1459/17 a další), z nichž podle stěžovatelky se podává, že Ústavní soud "konstantně rozhoduje tak, že v takových případech nemá být soudnímu exekutorovi přiznána náhrada exekuce". Dále argumentuje tím, že v obdobném případě, v němž stěžovatelka vystupovala jako oprávněná a jako exekutor tentýž exekutor jako v posuzované věci, bylo usnesením odvolacího soudu rozhodnuto tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů, z čehož stěžovatelka dovozuje, že soudní exekutor byl přibližně měsíc před vydáním napadeného usnesení upozorněn, že mu náhrada nákladů nenáleží. 6. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy obvykle v obdobných věcech rozhodují tak, že exekutorovi se náhrada nákladů nepřiznává, a v případě odchýlení se od této judikatury je pak nutné v souladu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přesvědčivé vysvětlení důvodu odchylky. Takové vysvětlení však podle stěžovatelky v posuzovaném případě podáno nebylo. Stěžovatelka uzavírá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, "přičemž tyto zásahy mají intenzitu ústavního významu z důvodu, že jde o stovky případů, ve kterých takto chybně v totožných věcech soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují a soudní praxe není v rozhodnutích za totožných skutkových stavů jednotná, a to i z důvodu, že Ústavní soud se k totožným případům v nálezu, je-li stěžovateli známo, dosud nevyjádřil." III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. 11. V souladu s dřívější judikaturou je východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [stanovisko plén