IV.ÚS 322/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020 N 116/100 SbNU 306 Povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ctirada Hájka, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Šárky Hájkové, zastoupené JUDr. Radimem Cízlem, advokátem, sídlem Jenštejnská 1777/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích") zastaveno řízení o určení dědice, neboť stěžovatel (jako žalobce) nezaplatil soudní poplatek z žaloby v patnáctidenní lhůtě stanovené usnesením ze dne 7. 6. 2018 č. j. 39 C 167/2018-10, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 6. 2018; dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel z toho, že výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2018 a že - jak plyne z čísel listů 13 a 14 soudního spisu - k zaplacení soudního poplatku došlo až dne 19. 7. 2018 (pozn.: tj. zřejmě, kdy byl obvodnímu soudu doručen tiskopis s nalepenými kolkovými známkami, viz též sub 5), načež uzavřel, že stěžovatel nesplnil řádně svou poplatkovou povinnost, neboť poplatek zaplatil až po marném uplynutí lhůty. Z tohoto důvodu rozhodnutí obvodního soudu považoval za věcně správné. 4. Dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. K tomu uvedl, že dle jeho konstantní judikatury (např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, příp. usnesení ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 a ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2635/2016, která se týkala placení poplatku bezhotovostním převodem), jakož i judikatury Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09 nebo ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] platí, že v případě placení soudního poplatku kolkovými známkami je poplatková povinnost splněna, je-li předepsaná částka nejpozději poslední den stanovené lhůty v dispozici příslušného soudu, a že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že až po nahlédnutí do soudního spisu zjistil, že dopis, ve kterém poslal tiskopis s nalepenými kolkovými známkami pro úhradu soudního poplatku, byl soudu doručen skutečně až dne 19. 7. 2018. Namítá, že výše uvedený postup obecných soudů, resp. výklad vede k porušení jeho základního práva na přístup k soudu, a argumentuje tím, že lhůtu stanovenou soudem pro úhradu soudního poplatku je nutno považovat za zachovanou, je-li tiskopis doručovaný soudem spolu s touto výzvou, určený k umístění kolků na úhradu soudního poplatku, včas podán k poštovní přepravě, i když je soudu doručen až po uplynutí této lhůty, a to z toho důvodu, že jde o procesní lhůtu. V opačném případě by totiž byl účastník řízení vystaven riziku spojenému s případným prodlením či jiným pochybením poštovní přepravy, které není s to ovlivnit. Jde o stejný případ, kdy zasílá jakoukoliv jinou písemnost na základě výzvy soudu, přičemž není důvod, proč by právě lhůta pro zaplacení soudního poplatku a podání, ve kterém je soudní poplatek uhrazen, měla podléhat jinému režimu. Současně upozorňuje, že hmotněprávní charakter této lhůty není nikde výslovně určen a výklad soudů je pro účastníky řízení "zkracující a nepředvídatelný". Opakuje, že se tito dostávají "do rukou doručujícího orgánu", neboť včasnost doručení nemohou nijak ovlivnit. Takovéto pojetí lhůty má dle stěžovatele nyní vynikat v souvislosti s novelizací předpisů o soudních poplatcích, kdy dopady na účastníka, který soudní poplatek včas neuhradí, jsou fatální. 6. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18 (N 88/94 SbNU 148), v němž Ústavní soud přisvědčil tehdejšímu stěžovateli a poskytl ochranu jeho právům, protože lhůtu pro zaplacení soudního poplatku v řízení podle soudního řádu správního považoval za zachovanou předáním kolkových známek k poštovní přepravě. I v tomto případě obecné soudy pochybily, neboť svá rozhodnutí odůvodnily tím, že aplikace § 57 odst. 3 o. s. ř. je vyloučena, protože lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou hmotněprávní. Tento závěr dle stěžovatele neobstojí s ohledem na předchozí nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000 (N 134/23 SbNU 273) a ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 318/2000 (N 161/24 SbNU 183), dle kterých je lhůta pro zaplacení soudního poplatku lhůtou procesněprávní. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 8. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelovo dovolání odmítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kterou uvedl v napadeném usnesení, a že s ohledem na obsah ústavní stížnosti, která vychází ze stejné argumentace jako dovolání, nemá, co by dodal. Odmítl, že by jeho rozhodnutím mohla být porušena stěžovatelova práva, kdy přezkum z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru není přípustný, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 9. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Odmítl, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele, a to z toho důvodu, že v dané věci postupoval zcela standardně, při svém rozhodování vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a svůj závěr podrobně zdůvodnil. 10. Obvodní soud pouze odkázal na závěry obsažené v napadených rozhodnutích. 11. Vedlejší účastnice uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudů všech stupňů. 12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel sdělil, že v zaslaných vyjádřeních není uvedeno nic navíc než argumentace již dříve uplatněná v napadených soudních rozhodnutích, k níž se vyslovil, přičemž vyjádřil přesvědčení, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, a uzavřel, že na podané ústavní stížnosti trvá. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústa