IV.ÚS 322/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 322/24 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilého V. T. H., 2. nezletilého V. T. H., zastoupených zákonnými zástupci V. H. a R. H., 3. V. H. a 4. R. H., všech zastoupených Mgr. Davidem Markem, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. prosince 2023 č. j. 10 C 78/2023-173, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud"). Podle stěžovatelů vydané rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na soudní ochranu, spravedlivé soudní řízení a přístup ke spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Vydané rozhodnutí má porušovat i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že okresní soud nezohlednil zvýšenou ochranu garantovanou nezletilým stěžovatelům v Úmluvě o právech dítěte a 3. stěžovateli v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se u okresního soudu domáhali náhrady škody každý ve výši 7 000 Kč. Škoda měla spočívat v tom, že každému ze stěžovatelů vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za podání dovolání. Dovolání stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2022 č. j. 71 Co 296/2021-126 v návaznosti na nesprávné poučení o možnosti podat dovolání. 3. Dovolání, z něhož vznikla poplatková povinnost, kterou stěžovatelé považují za nahraditelnou škodu, bylo podáno v řízení, ve kterém se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení částky 60 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Nemajetková újma stěžovatelům vznikla tak, že žalovaná obchodní společnost Jalovec, s. r. o., v jí vydávaném periodiku zveřejnila fotografie 1. a 2. stěžovatele (nezletilí synové 3. stěžovatele a 4. stěžovatelky) pořízené v prostředí jimi navštěvované mateřské školy, aniž by k tomu měla svolení 3. stěžovatele a 4. stěžovatelky jako rodičů. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2021 č. j. 7 C 23/2020-72 částečně žalobě vyhověl a obchodní společnosti Jalovec, s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím (výroky I. až IV. uvedeného rozsudku). Co do částky ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výroky V. až VIII. uvedeného rozsudku). Proti rozhodnutí okresního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu částečně změněn a částečně potvrzen a to tak, že 1. a 2. stěžovateli byla přiznána každému částka 25 000 Kč, 3. stěžovateli částka 15 000 Kč a 4. stěžovatelce také částka 15 000 Kč. V rozsudku krajského soudu bylo uvedeno poučení následujícího znění: "Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." 4. Vzhledem k obsahu poučení podali stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu dovolání, což zdůvodňují zásadou iura novit curia. Vzhledem k pochybnostem o správnosti poučení podat dovolání podali stěžovatelé proti rozsudku i ústavní stížnost. Ústavní soud ji usnesením ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 940/22 odmítl, neboť "podali ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, když by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, ať už z pohledu majetkového censu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), který stěžovatelé považují za protiústavní, nebo z jiného důvodu, byli to stěžovatelé, kdo se rozhodli - byť v souladu s poučením jim daným krajským soudem - dovolání podat." Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2022 č. j. 25 Cdo 1391/2022-147 dovolání žalobců odmítl pro nepřípustnost, a to vzhledem k tzv. "majetkovému censu" zavedenému v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelé podali v pořadí druhou ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. II. ÚS 2508/22, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 5. Stěžovatelé se následně domáhali náhrady škody spočívající v uhrazených soudních poplatcích za podané dovolání. Tvrdí, že pokud by rozsudek krajského soudu neobsahoval nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, pak by stěžovatelé dovolání nepodali. V tom stěžovatelé spatřují nesprávný úřední postup, který zakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelé proto vedlejší účastnici vyzvali k úhradě částky celkem 28 000 Kč. Vedlejší účastnice následně ve svém stanovisku ze dne 7. 3. 2023 adresovaném stěžovatelům uznala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu odvolacího soudu v podobě chybného poučení o přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli zastoupeni advokátem a nebyla tak podle vedlejší účastnice naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, požadovanou částku odmítla uhradit. Stěžovatelé se proto obrátili žalobou na zaplacení částek ve výši 4 x 7 000 Kč s příslušenstvím na okresní soud. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu stěžovatelů zamítl a mj. uvedl, že: "Žalobci - zastoupeni advokátem - si podle obsahu svých podání zjevně byli těchto rizik vědomi, rozhodli se dovolání podat a v jeho textu též obsáhle argumentovali, proč jej chtěli podat. Zaplacený poplatek za úsek řízení, který žalobci svou procesní dispozicí vyvolali, není škodou, kterou by jim měl uhradit stát." II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že postupovali v souladu s poučením obsaženým v rozhodnutí krajského soudu, a vycházeli tak ze zásady iura novit curia. Tím, že okresní soud nárok na náhradu škody stěžovatelům nepřiznal, porušil jejich ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Zároveň se stěžovatelé domnívají, že se na věc nemá vztahovat omezení ústavního přezkumu v bagatelních věcech, protože tzv. kvantitativní stránka věci takový přezkum ospravedlňuje. Kvantitativní stránka podle stěžovatelů spočívá v nemožnosti problematiku předložit krajskému, případně Nejvyššímu soudu, dále v tom, že v této situaci se mohou nacházet i další (zranitelné) osoby a v ústavněprávním přesahu věci. Ústavněprávní přesah stěžovatelé shledávají v potřebě zachovat ústavnost a ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 7. Ústavněprávní přesah stěžovatelé shledávají i v tzv. kvalitativní stránce. Tu stěžovatelé vidí v několika aspektech. Stěžovatelé zejména zdůrazňují chráněné postavení, které nezletilým stěžovatelům garantuje Úmluva o právech dítěte a 3. stěžovateli Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. Podle stěžovatelů dále došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními obecného soudu, která vedly stěžovatele k podání žaloby, jejich nesprávnému vyhodnocení, a na to i nesprávným právním závěrům. Obecné soudy se dále řádně nevypořádaly s argumentací stěžovatelů, kterou zdůrazňovali, že by k výzvě k úhradě soudního poplatku a tedy ani jeho zaplacení nedošlo, pokud by rozsudek krajského soudu č. j. 71 Co 296/2021-126 neobsahoval poučení o přípustnosti dovolání. Stěžovatelé navíc museli za tohoto stavu dovolání podat, pokud chtěli podat ústavní stížnost a následně i stížnost k Evropskému soudu pro