IV.ÚS 3223/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3223/16 ze dne 31. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem Společné advokátní kanceláře Korbař, Pokorný a spol., Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 3 Tdo 656/2016-22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. 7 To 120/2015, usnesení Krajského soudu v Praze z 14. října 2015 č. j. 9 To 418/2015-417, usnesení Krajského soudu v Praze z 14. října 2015 č. j. 9 To 418/2015-418, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 9 To 68/2015-362 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. června 2015 č. j. 1 T 150/2013-379, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dle přesvědčení stěžovatele byl nespravedlivě uznán vinným v pořadí třetím rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. června 2015 (1 T 150/2013-379) zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Za to byl podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Stěžovateli bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 10 066,51 Kč a Janu Alešovi částku 12 600 Kč). Podle § 229 odst. 2 byl Jan Aleš se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a jsou v rozporu s trestně právními předpisy i se zásadou presumpce neviny. Soudy v jeho věci rozhodovaly opakovaně (dvakrát zproštěn obžaloby) a v napadených rozhodnutích ve věci nesprávně právně posoudily jeho zavinění. Dokazování bylo neúplné (neprovedly navržené důkazy výslechem svědků před odvolacím soudem, důvěryhodnost výpovědi poškozeného Aleše atd.) a z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Ve věci stěžovatele nerozhodoval zákonný soudce v důsledku toho, že odvolací soud odňal věc senátu soudu I. stupně a přikázal k rozhodnutí jinému senátu, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Byla porušena nezávislost rozhodování tím, že odvolací soud v rozhodnutí o přikázání věci jinému senátu soudu I. stupně také nepřípustně vyslovil pokyny o způsobu, jakým mají být hodnoceny důkazy. 4. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné, když na rozhodnutí odvolacího soudu se podílela vyloučená soudkyně, která výslovně pronesla, že odvolací soud nemá v úmyslu dokazování provádět, aniž by předem o důkazních návrzích rozhodl senát. O důvodných pochybnostech o nepodjatosti soudkyně JUDr. Marcely Mackové rozhodl krajský soud tak, že není vyloučena z rozhodování a odvolací soud stížnost stěžovatele zamítl. Vady řízení nenapravil ani dovolací soud, který o dovolání stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 Tdo 656/2016-22 tak, že podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněného odmítl. 5. V popsaném postupu trestních soudů spatřuje stěžovatel porušení svých ústavních práv a tvrdil, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože v nich chybí podstatné náležitosti a postrádají jasné závěry k hodnocení důkazů a to jak jednotlivě tak i v jejich souhrnu. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz, který by věrohodně potvrzoval, že stěžovatel spáchal skutek, za který byl postižen, proto, s odkazem na zásadu in dubio pro reo, se měly trestní soudy přiklonit k variantě pro obviněného příznivější a zprostit ho obžaloby. Stěžovatel proto navrhl, aby napadená rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena. 6. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího soudního jednání, protože je stěžovateli dobře znám. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, obsahem napadených soudních rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 150/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. 8. V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. 9. V ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. 10. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 146 odst. 1 a odst. 3 a § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. 11. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k z