IV.ÚS 3225/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3225/11 ze dne 22. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2011 čj. 27 Rto 1/2011-44 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž označený soud uložil Okresnímu soudu v Karviné, aby jednal a rozhodl o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ze dne 9. 5. 2003. Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 4 Nt 2257/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 9. 6. 1981 sp. zn. T-82/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tehdy platného trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, neboť jako Svědek Jehovův odepřel vykonat vojenskou službu. Na návrh stěžovatele Vojenský obvodový soud v Prešově v přezkumném řízení vedeném podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil rozsudek ve výroku o trestu (usnesení ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 60/91) a při nezměněném výroku o vině odsoudil k tresu odnětí svobody v trvání osmi měsíců (rozsudek ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 60/91). Návrhem na obnovu řízení podanému Okresnímu soudu v Karviné stěžovatel usiloval o zrušení dosud pravomocné části rozsudku Vojenského obvodového soudu v Prešově z června 1981 a usnesení a rozsudku téhož soudu z listopadu 1991, následně svůj návrh upravil a žádal o přezkum podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Okresní soud v Karviné se návrhem na povolení obnovy řízení odmítl zabývat s tím, že žádný soud na území České republiky není věcně ani místně příslušný o tomto návrhu rozhodnout. Návrh na přezkum rozhodnutí podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu okresní soud zamítl s účinky pro území České republiky usnesením ze dne 12. 4. 2011 čj. 4 Nt 2257/2003-32 s odůvodněním, že soudní rehabilitace již proběhla a soud nemá žádný zákonný prostředek k tomu, aby způsob jejího provedení napravil. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením. Krajský soud označil rozhodnutí okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, za správné a potvrdil, že přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci ve věci proběhlo a možnost zrušit rozhodnutí z něho vzešlá zákon neumožňuje; shodně s okresním soudem odmítl, že by na stěžovatelovu věc dopadaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. II.ÚS 1828/10. Okresnímu soudu v Karviné však vytkl, že nerozhodl o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, a proto mu tuto povinnost uložil. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Krajskému soud v Ostravě, že o jeho stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Karviné nerozhodl ve výrokové části napadeného usnesení. Uvedl, že se nedožadoval rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, ale hodlal dosáhnout zrušení usnesení Okresního soudu v Karviné a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě přezkumem podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 1. 2012 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém dal najevo, že rozhodnutí Okresního soudu v Karviné je správné. Stížnost stěžovatele však nezamítl, neboť zjistil, že v rehabilitační trestní věci (4 Nt 2257/2003) nebylo dosud rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení, a proto okresnímu soudu uložil, aby předmětná rozhodnutí přezkoumal z pohledu podmínek obnovy řízení, což by nemohl učinit, pokud by stížnost zamítl. V replice ze dne 24. 1. 2012 stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II.ÚS 1828/10 (věc R. O.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že byl-li český občan odsouzen za minulého režimu na Slovensku, může se domoci svého práva na základě postupu podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tak také postupovaly české soudy i v jiných případech, ať už šlo o případy, kdy občan nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci (jako R. O.) nebo byl rehabilitován, ale nedůsledně (jako stěžovatel). Na podporu svých tvrzení stěžovatel připojil kopie rozhodnutí obecných soudů vydané v obdobných věcech. Upozornil rovněž, že stanovisko Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2011 sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01, na které krajský soud při svém rozhodování odkázal, bylo přijato ve věci, v níž rozhodovaly výlučně české soudy, zatímco řešení, jak postupovat v případě, že český občan byl za minulého režimu nezákonně odsouzen na Slovensku pro trestný čin uvedený v § 4 zákona o soudní rehabilitaci, přinesl až nález sp. zn. II.ÚS 1828/10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud předně podotýká, že se k výkladu a aplikaci ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, představující hmotněprávní a procesní základ přezkumu, již ve své rozhodovací praxi vyjádřil. V nálezu ze dne 18. 8. 1999 sp. zn. II.ÚS 116/99 (publ. in Sb. n. u. sv. 15 str. 127) nastínil, které trestní věci spadají do působnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a vyložil, že k aplikaci citovaného ustanovení je třeba naplnění dvou podmínek - musí se jednat o trestný čin, na který se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci, (negativní předpoklad) a posuzované jednání musí svou povahou směřovat k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod (pozitivní předpoklad). Obě podmínky jsou kumulativní, pozitivní předpoklad aplikace § 6 citovaného zákona, byť by i byl dán, sám o sobě neobstojí, chybí-li negativní předpoklad. Tento výklad byl stvrzen plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01, podle kterého je aplikace ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu vyloučena v případě, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci (publ. in Sb. n. u., sv. 23 str. 342). V projednávané věci Okresní soud v Karviné i Krajský soud v Ostravě ověřily, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, na který se vztahovala soudní rehabilitace [§ 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci], a proto návrhu na přezkum podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nepřisvědčily. Námitce stěžovatele, že by se stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st.14/01 nemělo vztahovat na případy, kdy byl český občan odsouzen pro trestný čin spadající pod zákon o soudní rehabilitaci slovenskými soudy, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť takový závěr ze zákona o soudní rehabilitaci dovodit nelze. Zákon o soudní rehabilitaci účinný od 1. 7. 1990 v oddílu čtvrtém stanovil pravidla pro řízení před soudem, podle ustanovení § 7 odst. 1 byl k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. V projednávané věci byl stěžovatel odsouzen (a poté rehabilitován) soudem se sídlem na území Slovenské republiky, nicméně šlo o právní akt učiněný a vyhlášený před 1. 1. 1993 na základě tehdejšího společného právního řádu soudem tehdejší společné soudní soustavy, od kterého nelze odhlédnout. Rovněž poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II.ÚS 1828/10 není zcela případný. Ve věci R. O., odsouzeného Vojenským obvodovým soudem v Prešově pro tentýž trestný čin jako stěžovatel, se obecný soud zcela odmítl zabývat návrhem jmenovaného na přezkumné řízení podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z důvodu nedostatku své věcné příslušnosti. Výklad práva, podle kterého by nemělo dojít k aplikaci tuzemských rehabilitačních předpisů jen v důsledku toho, že dopadají na rozhodnutí soudů, které se v důsledku rozpadu společného státu nyní nacházejí v zahraničí, Ústavní soud odmítl a označil jej za odepření soudní ochrany, čímž jinými slovy vyjádřeno dal najevo, že obecný soud bude muset o návrhu jmenovaného rozhodnout. V odůvodnění nálezu se v odst. 22 uvádí: "... Při aplikaci zásady iura novit curia ... měl účastník řízení znát ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. ... a jeho prostřednictvím vycházet z procesních ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších pře