IV.ÚS 3227/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3227/18 ze dne 20. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 49 T 4/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 11 To 118/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tdo 544/2018, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi dle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") individualizovaným v záhlaví uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věcí specifikovaných v napadeném rozsudku. 3. Skutek, v jehož spáchání obecné soudy spatřovaly trestný čin, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v době od srpna 2015 nejpozději do 11. 5. 2016 kupovat od svého spoluobviněného přes 5 800 tablet obsahujících 3,4-methylen-dioxy-metamfetamin (MDMA), tzv. extázi, a 5 g kokainu za účelem jejich další distribuce (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel, jeho spoluobviněný a v jejich neprospěch i státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") za nezměněného výroku o vině a o trestu propadnutí věci nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, neboť dospěl k závěru, že aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve stěžovatelově případě nebyla důvodná. Odvolání stěžovatele i jeho spoluobviněného odvolací soud zamítl. Oproti nalézacímu soudu dospěl pouze k jinému součtu celkového počtu tablet extáze, které měl stěžovatel distribuovat, a to k počtu 6050 kusů. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv specifikovaných výše sub 1. v těchto okruzích skutečností: 1) akceptování nezákonného důkazu, 2) nerespektování presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a 3) nepředvídatelnosti a libovůli rozhodování obecných soudů. Ústavní soud přibližuje obsah stěžovatelovy argumentace k jednotlivým okruhům námitek následovně: 6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy připustily nezákonný důkaz, na jehož základě byl odsouzen. Jednalo se o výslech svědka I. P., který měl být stěžovatelovým odběratelem a dále distribuovat tablety extáze na území Slovenské republiky. Výslech svědka v přípravném řízení byl proveden v rámci mezinárodní justiční spolupráce tzv. dožádáním. Při něm byl svědkovi předtím, než odpověděl na otázky, přečten a předložen popis skutku, v němž byly obsaženy informace, které však měly být potvrzeny či vyvráceny právě tímto důkazem. Stěžovatel tak má za to, že tímto postupem bylo porušeno ustanovení § 101 odst. 3 věta třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť svědkovi byly kladeny tzv. sugestivní otázky. Přitom jen na základě výpovědi tohoto svědka dovodily obecné soudy celkový objem tablet extáze, které měl stěžovatel svědkovi prodat, a tedy i znak "velkého rozsahu" ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Na podporu této své námitky se stěžovatel dovolává usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451) a nálezu sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016. 7. Ad 2) stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazního významu a obsahu výpovědi svědka P. se závěrem, že v této výpovědi jsou rozpory, svědek vypovídal podle toho, co bylo uvedeno v popisu skutku, který mu byl před odpověďmi na otázky předložen, rozpory jsou i v jeho výpovědi u hlavního líčení provedené prostřednictvím videokonferenčního zařízení v porovnání s jeho výpovědí z přípravného řízení. Stěžovatel dále rozvíjí úvahy o možné motivaci svědka vypovídat tak, aby to stěžovatele usvědčovalo, neboť v době jeho výslechu v přípravném řízení se proti němu na Slovensku vedlo trestní řízení, v jehož rámci vyjednával s prokurátorem o uzavření dohody o vině a trestu. Jestliže za těchto okolností obecné soudy uvěřily výpovědi svědka P. spíše než výpovědi stěžovatele, dopustili se tím dle něj porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Na podporu této své námitky se stěžovatel dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), nálezu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) a nálezu sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645), jehož spisovou značku stěžovatel nesprávně zaměnil za III. ÚS 3741/11. 8. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání. Stěžovatel má za to, že předložil-li Nejvyššímu soudu námitku týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces v předchozím průběhu řízení, byl Nejvyšší soud povinen se jí zabývat. Ten tak však de facto odmítl učinit. Stěžovatel se k této námitce dovolává judikaturních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187). 9. Dále stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud rozhodl libovolně a nepředvídatelně, pokud se odmítl zabývat jeho námitkou, že v jeho případě byly splněny všechny podmínky pro uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. K tomu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007 ze dne 4. 10. 2007. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ačkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl námitky, které formálně ústavněprávní rovinu mají, Ústavní soud dospěl k závěru, že materiálně ji postrádají. Stěžovatelovo odsouzení nebylo založeno na nezákonném důkazu, jeho presumpce neviny zůstala zachována až do okamžiku nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku a v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné prvky libovůle či nepředvídatelnosti Ústavní soud nenalezl a neshledal v napadených rozhodnutích ani v postupech řízení jim předcházejících žádnou další vadu dosahující intenzity protiústavnosti, kterou by stěžovatel výslovn