IV.ÚS 3229/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3229/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 8 Tdo 749/2018-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2017 č. j. 4 To 128/2017-1046 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. ledna 2017 č. j. 5 T 92/2016-1017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že v přítomnosti svých známých, v důsledku jejich sporu s poškozených o mobilní telefon, napadl poškozeného opakovanými údery pěstí a kopy a domáhal se po něm peněz. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí nestranných svědků. Stěžovatelovu výpověď označil soud za nevěrohodnou, stejně jako výpověď jeho známých. Za zcela věrohodnou nemohl soud považovat ani výpověď poškozeného, které proto přisvědčil pouze v částech, podporovaných dalšími důkazy. Další důkazní návrhy obhajoby označil soud za nadbytečné, neboť díky značnému množství svědeckých výpovědí byl skutkový stav zjištěn dostatečně. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. 4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že soudy žádný důkazní návrh neopomenuly. Veškeré důkazní návrhy byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl již v dostatečném rozsahu prokázán. V hodnocení soudů pak není přítomen žádný extrémní rozpor. Soudy hodnotily jednotlivé výpovědi velmi pečlivě a v souladu se zásadou in dubio pro reo vzaly za prokázané jen ty části skutkového stavu, v nichž klíčové svědecké výpovědi korespondovaly. Z odůvodnění navíc nevyplývá, že by soudy přihlížely k trestní minulosti stěžovatele. Jiné námitky, spadající pod jakýkoliv dovolací důvod, stěžovatel nevznesl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost nevěrohodnosti poškozeného, u nějž bylo v jiné trestní věci diagnostikováno psychické onemocnění a konstatována nepříčetnost. Přesto soudy nevyhověly návrhu na provedení znaleckého zkoumání jeho duševního stavu. Důkazem o stavu poškozeného byly i dopisy zasílané různým osobám v průběhu řízení. Stejně tak jeho předchozí léčba na psychiatrii. Zjevné nepravdy poškozeného pak soudy připsaly stresu a emotivnosti situace. Verzi popsanou poškozeným vyloučily i znalecké posudky z oblasti lékařství. Soudy tak důkazy nehodnotily nestranně. Při jejich hodnocení vycházely zejména z trestní minulosti stěžovatele. S důkazními návrhy obhajoby se soud vypořádal tak nejasně, že je stěžovatel hodnotí jako tzv. opomenuté důkazy. Dále stěžovatel namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Soud především konstatoval, že znalecké zkoumání je v souladu s výpověďmi svědků, ačkoliv znalec vyloučil kopání do poškozeného, skákání po něm, jakož i jeho bezvědomí. Z výpovědi poškozeného soudy dovodily výroky, jejichž pronesení vůbec netvrdil. Z dalšího vyjádření soudu je dle stěžovatele zřejmé, že soud jej od počátku považoval za pachatele. Zvláště zřejmé je to z rozdílného přístupu ke stěžovateli a k poškozenému, který byl navíc odsouzen pro majetkový delikt, jež byl roznětkou celého incidentu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Zejména lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž se vypořádal s v podstatě totožnými námitkami. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou